Sny - náš vnitřní kompas

Potracené sny (mého) rodu

Něco není v pořádku. Neklid ve mně roste. Tušení něčeho zlého. Padá na mě únava a otupělost. Zároveň jsem nervózní – to ale přikládám faktu, že crowdfundingová kampaň, ve které se snažím vybrat několik desítek tisíc korun, abych mohla vydat učebnici snového jazyka, už druhý den stojí. Lidé přestali přispívat, už dva dny počítadlo stojí na 57 procentech. A čas do konce kampaně neúprosně běží. Nebudu na to myslet, musím se soustředit na skupinu práce se sny, kterou dopoledne vedu.

Během rána dostávám křeče břicha, první den cyklu je tady. Normálně křeče nemívám, ale jsem tak přetažená, že se tomu nedivím. Plánuju si, jak si hned po odpolední schůzce půjdu lehnout. Jenže když odcházím z domu, křeče se promění v pravidelné kontrakce. Chce se mi zvracet a při každém prudším pohybu mi je na omdlení. Říkám si, že chůze mi udělá dobře, jenže při čekání na autobus mi začne hučet v uších a rozostřuje se mi zrak. V ústech cítím pachuť žluče a hlava se točí čím dál víc, asi omdlím. Z posledních sil a v předklonu (když jdu rovně, kontrakce jsou nesnesitelné, takové jsem neměla ani u porodu) se doplížím zpět domů. Lehám si na gauč a neovladatelně se rozpláču: cítím se jako bych právě potratila.

Zaplavuje mě bezmoc, zoufalství, beznaděj, pocit nenahraditelné ztráty, které si neumím nijak vysvětlit. Na vydání knihy mi hodně záleží, ale ne tolik, aby to mohlo vysvětlit tak silné emoce. Když nejde o život, jde o … nic, říká se. Proč se tedy cítím, jako by o život šlo?! Sdílím své pocity ve skupině přátel, a jak je tak pojmenovávám, v hlavě se mi začínají objevovat obrazy:

Potracené sny mého rodu

Vidím svou babičku, která si vždycky přála dožít se sta let. V říjnu jí bude 96 let a už přes rok jen leží, málo jí a pije, pomalu odchází, ale pořád tu byla šance, že si tenhle svůj sen splní. Až do včera. „Babička má zápal plic,“ píše mi máma SMS.  Zápal plic může u velmi starého, dlouhodobě nepohyblivého člověka, znamenat definitivní konec. Možná se z něj vykřeše, ale její šance dožít se stovky rapidně klesly. V době, kdy jí ještě sloužila paměť, by se něco takového nestalo – silou vůle a přesvědčení by odehnala každého bacila a nedovolila mu, aby jí kazil plány. Jenže pak jí paměť začala selhávat. Zapomněla na svůj sen a dnes už jí asi ani není líto, že se jí ho nejspíš nepodaří dosáhnout.

Kdyby se moje babička narodila dnes, byla by zřejmě generální ředitelkou Světového měnového fondu nebo generální ředitelkou české národní banky nebo prostě generálkou. V polovině 20. století to ale nebylo zvykem, tak se vdala a byla aspoň generálem celé rodiny. 😊

Vidím druhou babičku, která krásně vyšívala, chtěla bydlet ve vlastním domě za městečkem, kde vyrostla, a hlavně nechtěla vést rodinný obchod, jak přebírá dům po rodičích včetně rodinného obchodu, který vedla, dokud ho komunisté nezavřeli, a pak pracuje celý život v účtárně.

Vidím svou tetu, velmi talentovanou výtvarnici, jejíž umění všichni obdivovali,  jak se celý život trápila jako učitelka druhého stupně základní školy a zemřela úplně vysátá v pouhých 66 letech.

Vidím strýce, vynikajícího klavíristu, který se živil jako inženýr a hrál maximálně tak společnosti přátel při společných večeřích.

Vidím tátu, který chtěl být od malička archeologem, musel ale vystudovat stavební fakultu, a tak si alespoň po revoluci udělal výlet na Blízký východ – do bývalého Sumeru, Mezopotámie a Persie, o kterých mi, když jsem byla malá, vyprávěl příběhy místo pohádek na dobrou noc.

A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Do hlubin minulosti táhnoucí se řada nesplněných, někdy ani nevyslovených, často jen zpola si uvědomovaných snů, které nikdo nežil. Chyběla podpora, možnosti, byly jiné starosti. Nekonečná řada snů, které byly potraceny.

A nikdo nad nimi oficiálně netruchlil, neuctil jejich památku a ony nemohly spočinout a odejít. Zůstaly v kolektivní paměti rodu a čekají na někoho, kdo si jejich existenci uvědomí a konečně je uloží ke spánku. Čekají na mě.

Aby mohlo vzniknout nové, musí to staré odejít

Kdyby se mi podařilo vydat knihu, která by byla krásná a pomohla by stovkám lidí žít lepší život, byla bych první ve svém rodě, kdo by svůj sen naplno žil. Byla bych první, kdo může svobodně dělat, co ho naplňuje, a zároveň je tím prospěšný druhým. První, úplně první. Oni bojovali o fyzické a duševní přežití. Já bych žila. Naplno. Po svém. Autenticky. Bez kompromisů. To je VELKÁ věc.

Kdyby se mi podařilo vydat knihu…kdyby se mi podařilo vybrat peníze…ale kampaň stojí, peníze nepřichází…sen se rozplývá…bude potracen jako sny mých předků?

Sedím ubrečená na gauči a už se nedivím, že jsem si prožila pocity, jako bych potratila. Zastavená kampaň zabrnkala na hluboko uložené z generace na generaci předávané přesvědčení: Sny se neplní, sny se potrácejí – tajně a v ústraní, aby nikdo nevěděl a nezjistil, že vůbec byly počaty, protože život je těžký a pro sny v něm není místo a kdo i přesto sní, je blázen a snílek, který si nezaslouží nic jiného, než tvrdě narazit.

To přesvědčení nebylo moje, a přesto jsem prožila reakci, JAKO BY moje bylo. Jsem totiž součástí svého rodu a dokud v něm existuje neodžitá bolest, zklamání, bezmoc, zoufalství a beznaděj spojená se sny, které nebylo možno žít, pak v něm není místo pro nový zážitek snu, který se splní. Díky svému návyku pracovat se symbolickou rovinou života, na které jedině je možné si všimnout symbolického významu událostí (které jsou JAKOBY něco jiného, než jak vypadají), jsem byla schopná pochopit důležité poselství skryté v mých emocích – které ve skutečnosti nebyly tak úplně moje.

Mohla jsem tak uvidět, a tedy zvědomit, množství neodžité bolesti mých předků, prožít ji, uctít ji – a propustit ji. Spolu s ní odešel i tlak na úspěch kampaně – zmizel pocit závazku vůči předchozím generacím: „Oni nemohli, tak já musím i za ně.“ Zbyla jen úleva. Úleva, že ať se stane cokoli, ať budu žít jakkoli, už jejich sen žiju – sen o svobodném autentickém životě, ve kterém to staré neblokuje řeku života; život, který se nepřežívá, ale žije.

Nemůžeme žít šťastný život, pokud nás pronásledují stíny minulosti a nám chybí nástroje, jak je rozpoznat a jak s nimi pracovat.

Nástroje, které sdílím v učebnici snového jazyka Cestou domů – sny jako průvodce na cestě k sebepoznání a celistvosti. Kdo totiž umí překládat symbolický jazyk svých snů, umí i rozluštit poselství životních událostí, které na první pohled nedávají smysl.

Počitadlo mezitím poskočilo na 70%. K vydání učebnice už chybí jen kousek, pokud chcete umět rozumět tomu, proč žijete právě takový život, jaký žijete, a mít tak možnost ho měnit, pak ji můžete získat ZDE. (Klikněte na link, vyberte si, jestli chcete jen učebnici nebo i zápisník, případně obojí i s věnováním, zmáčkněte tlačítko „přispět“, vyberte způsob platby – kartou nebo online – zaplaťte a je to hotovo.)

Poznámka:Pokud se vybere dost peněz, během října učebnici vydáme a v listopadu vám přijde tajemný balíček s učebnicí a/nebo zápisníkem, na který jste mezitím zapomněli. 😊 Garantujeme doručení do Vánoc. V opačném případě vám budou peníze bez zbytku vráceny. Nic tedy neriskujete.

Děkuji vám, že jste dočetli až sem a přeju vám, abyste ve svém rodě také mohli sehrát roli těch, kteří dávají minulost spát.

Olga Plíčková
Už 20 let mě fascinují sny - díky svým zkušenostem pomáhám lidem porozumět svým snům a odhalit tak skryté souvislosti, vidět neviděné a přijmout odštěpené části jejich já a tím najít spolehlivé vnitřní vedení. Jsem autorkou učebnice snového jazyka Cestou domů - sny jako průvodce na cestě k sebepoznání a celistvosti a Cyklického zápisníku: Učebnici snového jazyka najdete zde >> Zápisník najdete zde >> Můj příběh si přečtěte zde >>
  • Zjistěte, co znamenají vaše sny, a jak si je můžete (lépe) pamatovat.

    Sny jsou branou do vnitřního světa, pootevřte tuto bránu a zjistěte, co znamenají. Sny jsou jazykem vaší duše a tomuto jazyku lze porozumět, stáhněte si e-book zdarma a dozvíte se jak.

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky