Sny - náš vnitřní kompas

Skrytě na očích

„Vnější příběhy vyjadřují vnitřní realitu.“ J. B. Peterson

Pravdivý mýtus

Když se dnes řekne mýtus, má se většinou na mysli nepravda nebo falešná zpráva nebo omyl. Přitom původně slovo mýtus pochází z řeckého „mythos“ a znamená myšlenku, slovo, konverzaci, příběh sdělovaný pomocí slov. V oxfordském slovníku se dozvíme, že „mýty jsou příběhy božských bytostí, které jsou uctívány jako svaté, pravdivé a úzce souvisí s náboženstvím – je-li tato souvislost přerušena a hrdinové příběhu již nejsou vnímáni jako bozi a bohyně, jedná se o pohádku“, a dále že význam slova mýtus ve smyslu omyl, falešné přesvědčení, nepravda se datuje od cca poloviny 19. století. Což je zároveň doba, kdy byla v plném proudu průmyslová revoluce a materialisticky orientovaná věda se stala novým náboženstvím, novým mýtem…

Od té doby průměrný člověk západní civilizace chápe mýty a pohádky jako dávno překonané báchorky, úsměvné svědky doby, kdy lidé byli jako děti a věřili na kouzla a čáry, kdy poznání (rozuměj: to vědecké) nebylo ještě na takové výši, aby člověk chápal, že blesk je elektrický výboj, a tak si – ve snaze si živel nějak vysvětlit – představoval, že se jedná třeba o projev božího hněvu. Mýty-příběhy se staly mýty-omyly, kterým nikdo rozumný nevěnuje pozornost. Jen dětem je ještě čteme, a trochu jim přitom ta kouzla a čáry závidíme. Skrytá moudrost příběhů, které si lidé od nepaměti vyprávěli, tak definitivně upadla do propasti zapomnění.

Ani omylem

Naštěstí ne úplně… Některé velikány naší civilizace mýty a pohádky nepřestaly fascinovat, možná tušili to, co dnes hlásá narativní psychologie: že svoje životy žijeme jako příběhy. Tento příběh, který si o sobě a svém životě vyprávíme, definuje, kdo jsme, určuje naši identitu, umožňuje nám navazovat vztahy s okolím a v neposlední řade rozhoduje o tom, zda svůj život a život obecně vnímáme jako smysluplný, zda mu rozumíme a umíme s v něm uspokojivě orientovat. A TOTO se dá říct nejen o jednotlivci, ale také o kolektivu, společnosti. Mýty a pohádky bychom pak mohli vnímat jako příběh, který si o sobě vypráví daný kolektiv (rodina, kmen, národ, nadnárodní společenství…).

Mýtus je příběh, který pomáhá kolektivu, který ho s-tvořil orientovat se v dění kolem sebe a tím ho (ten kolektiv) zároveň u-tváří. Mýtus je produktem naší kolektivní snahy uchopovat sebe ve světě a svět v nás, tryská odněkud zevnitř a promítá se na plátno světa v podobě našich činů. Staré příběhy o stvoření světa, životě bohů, bohyň, hrdinů a hrdinek – můžeme vnímat jako ságy zrcadlící realitu našeho vnitřního světa.

Tak to vidí J. B. Peterson společně s C. G. Jungem: mýtus je vnitřní realita projektovaná navenek tak, abychom ji mohli uvidět, uchopit a pochopit – zvědomit. Je to také vnější realita popsaná tak, aby dávala smysl našemu bytí. Mýtus umožňuje člověku zorientovat se ve světě, který obývá a tento svět je světem interakce s okolím, světem chování a jeho důsledků. V tomto smyslu je mýtus vždy pravdivý – zachycuje určité uchopení reality destilované mnoha tisíci let kolektivní zkušenosti.  Mýtus jako omyl? Ani omylem. 😊

Tajný jazyk mýtů

Mýty – a pohádky (jejich menší sestry) – jsou symbolickým obrazem, který ukazuje různé varianty interakcí, chování a jejich důsledků: Když ukradneš bohům oheň, budeš přikován na skálu a orel ti bude každý den rvát z boku játra. Znovu a znovu. (Mýtus o Prométheovi.) Když přijmeš od bohů dar, vždy přijde s podmínkou, když tuto podmínku porušíš, budeš navždy trpět. (Příběh Pandořiny skříňky).

Bohužel pro nás, moderní lidi, jsou „bůh“, „oheň“, „skála“, „orel“, „játra“, „Pandořina skříňka“ a všechno ostatní v příběhu SYMBOLEM. Oheň v mýtu neznamená redoxní exotermní reakci za přítomnosti hořlaviny, oxidačního činitele a zdroje iniciace. 😊 Oheň coby symbol můžeme chápat v alchymickém smyslu slova jako nástroj (duchovní) proměny, kdy se z jedné úrovně dostáváme na další…jako projev energie, síly, životní vášně…duchovní podstaty atp. Rozdíl, že?

Díváme se na mýty a pohádky a nerozumíme, nevidíme: jejich moudrost je nám skrytě na očích. V mé práci se snovými symboly, které s mýty a pohádkami velmi úzce souvisí – používají totiž stejný symbolický jazyk – chci tuto slepotu pomáhat zmenšovat, chci nám lidem vracet zrak, abychom mohli prostřednictvím pochopení poselství mýtů a pohádek (a snů) znovu duševně zakořenit v moudrosti destilované miliony let pozorování, uchopování a zvědomování naší duševní reality.

Popelem očištěná

Pohádky a mýty se jsou jako tapisérie – nekonečné množství barev se vzájemně proplétá v nekonečném počtu možných vzorů. Jeden a tentýž příběh mívá mnoho vrstev, variant, v čase se vyvíjí, posouvá, rozmělňuje i mohutní. Jedná se organický materiál – dokud roste, dýchá, žije – jakmile ho ale vytesáme do kamene a chceme uchovat neměnný, umírá a stává se prázdným shlukem slov.

Příběhy, které zůstávají živé jsou předávány z generace na generaci nikoliv jako konečné produkty lidské imaginace, ale jako neustále se vyvíjející „bytosti“ toužící s námi vstupovat do oboustranného vztahu, měnit nás a tím se měnit.

Jako třeba příběh o Popelce. Má mnoho variant, které mají společné jediné: dívka vyrůstá s macechou a minimálně jednou nevlastní sestrou, je s ní špatně zacházeno, nevzdá to, nezahořkne a na konci se vdá za prince. Častý výklad pohádky je, že to je zavádějící a škodlivý návod pro dívky, aby seděly v koutě, nechaly si všechno líbit a čekaly, až je přijede zachránit princ na bílém koni. To je ovšem jen důsledek hrubého nepochopení symbolického pohádkového jazyka. Už jen vhled, že „dívka“ je stejně jako „princ“ symbol pro skutečnosti našeho vnitřního světa – a to jak vnitřního světa žen, tak i mužů, nám pomůže si uvědomit, že se o žádný návod na získání manžela nejedná.

Popel je to, čím se staneme, když shoříme. Popel je úrodný a vyroste z něj mnoho rostlin. Popel je mezi-fází mezi dvěma stavy: po shoření a před novým růstem. Popelku můžeme tedy vnímat jako tu která prochází fází mezi dvěma úrovněmi bytí. Popelka je ta, která již není tou, kterou byla, ale ještě není tou, kterou se teprve stane. Popelka je příběhem o tom, jak si počínat v hodině mezi psem a vlkem, kdy to, co bylo, už není, a to, co bude, ještě není. Popelka je o odvaze projít ohněm transformace a nechat se očistit plameny a spálit na popel.

Jedna rada pro všechny případy

Příběhy, které jsou staré, a přesto stále živé, oslovují každou generaci znovu, a ta má potřebu vtisknout mu aktuální podobu tak, aby vystihovala unikátní způsob přístupu k životu, který si každá generace na tento svět přináší. Nejinak je tomu s Popelkou. Poslední verze tohoto příběhu mě potěšila: skoro jakoby došlo (vědomě? nevědomky?) k určité renesanci symbolického projevu, přestože na první pohled se jedná o moderní romantickou komedii o strádající, odvážné dívce, která si díky svému odhodlání splní svůj sen, pro člověka citlivého k hlubší symbolice je to pastva pro (symbolické) oči.

Každý symbol skrývá nekonečné množství variant svého výkladu, neexistuje jediný správný výklad, přesto se zde pokusím zachytit to univerzální, co poslední filmová verze Popelky podle mě symbolicky zachycuje: Umírající matka dá Popelce radu, kterou se má řídit za všech okolností: Have courage and be kind. Buď odvážná a laskavá. Na první pohled banální rada, byť hezky zní. Na druhý pohled…: Courage pochází z latinského cor = srdce. Kind zase ze staroanglického (ge)cynde = přírodní, přirozený, domorodý, vnímající druhé jako pocházející z jednoho rodu, z jedné rodiny a proto-germánského kundi = domorodý, přírodní a kunjam = family.

Když tedy to staré umírá (matka a otec jako symbol pro to, co známe, co tvoří náš psychický „domov“) a hoříme na popel a (náš) svět upadá do chaosu transformace, řiďme se svým srdcem a chápejme, že celý svět je naší rodinou. Buďme si vědomi toho, že srdce, duše, vždy ví, která z cest je pro nás ta prvá, srdcem se spojujeme s tím, co nás přesahuje, a tak se stáváme imunní vůči strachu, stáváme se srdnatými. Uvědomme si, že všechno, co existuje, je zde domo-rodé, přirozené, přírodní – zkrátka to je a my jsme toho součástí, existence není od nás oddělena a my od ní.

Proto Popelka může snášet špatné zacházení macechy a nevlastních sester, aniž by se stala jejich obětí – chápe, že ony jsou její součástí a ona jejich, že k sobě patří, že bojem proti nim by jen plýtvala energií, kterou může použít konstruktivněji – na péči o to, co zbylo z jejího milovaného domova a kultivaci své schopnosti myslet srdcem – a být tak připravena chytit příležitost za pačesy hned, jak se naskytne. Hned, jak potká prince.

Have courage and be kind and you will become complete

Princ žije na zámku/ hradě – což můžeme chápat jako symbol pro sídlo vědomí. I jemu umírá otec – nachází se tedy ve fázi opouštění starých/ původních způsobů žití. Princ je v Popelce popsán jako curt and brave: curt = strohý, odměřený, z latinského krátký, nekompletní a brave = odvážný, udatný, hrdinský možná z latinského bravus = hrdlořez, darebák nebo pravus = pokřivený, zkažený. Symbolizuje tedy absenci celistvosti vědomí, které je nekompletní, sice vitální a silné, ale potenciálně nebezpečné, protože opomíjející důležité složky bytí: srdce (courage) a vědomí vkořeněnosti všeho zdánlivě individuálního do sítě života (kind).

Na jedné straně tak máme naši vnitřní schopnost řídit svůj život, svoje individuální vědomí, svoje ego-já (princ, hrad, království), které nám umožňuje prožívat na tomto světě svou unikátnost, ale bez hlubších kořenů se z něj lehce může stát bezohledný „hrdlořez“ a na druhé straně tu máme své srdce, svou schopnost vztahovat se ke světu v jeho celistvé jednotě, kterážto dovednost by ale bez individuálního sebe-vědomí navždy žila v područí macechy – planých ambicí, ploché praktičnosti (s postojem nothing is for free – nic není zadarmo, o vše v životě je nutné se rvát, silnější a chytřejší vítězí) a strachu z nedostatku.

Teprve spojením těchto dvou neúplných částí je transformace završena, Popelka vstává z popela, přestává být Popelkou a stává se královnou. Princ přestává být princem a stává se králem. Pár král-královna je symbolem pro (jednu z mnoha úrovní) celistvost(i). Této celistvosti by nemohlo být dosaženo, kdyby Popelka neprokázala svou citlivost vůči bytí světa jako celku symbolizovaném kmotřičkou vílou a zvířaty, svou odhodlanost všechno a všechny zahrnovat do svého srdce – tedy vnímat je jako nedílnou součást světa a tím i sebe a v neposlední řadě ochotu demonstrovat svou víru v hodnotu všeho – tedy i sebe a z ní vyplývající odmítnutí role oběti. Díky Popelčině srdnatosti a spřízněnosti se vším, co je a princově schopnosti rozpoznat tyto kvality jako jemu chybějící dosahuje transformace svého vrcholu: spojení dílčích částí v jeden (vyšší) celek.

Z popela oheň zase vzplane…

Příběh o Popelce je tedy o těch postojích, způsobech myšlení, prožívání a chování, které nás provedou transformací na cestě k celistvosti:

  • Nekřivit se a nedat prostor zlobě za ŽÁDNÝCH okolností
  • Překonat své zlozvyky (povrchní ambice, strach vyplývající z nedůvěry v život, nedostatek velkorysosti repreznetovaný postavou macechy) pomoci zakotvenosti v srdci, laskavosti, pokory a víry v smysluplnost bytí
  • Schopnost důvěřovat svým instinktům a důvěrnému spojení s přírodou (Popelčina kmotra jako symbol přírodních sil, intuice a instinktů)
  • Chápat, že být hrdinou vlastního příběhu neznamená „to“ nikdy nevzdávat a nepropadat zoufalství:

Je to totiž právě tento moment zoufalství, kdy Popelka propadne beznaději poté, co jí macecha roztrhá šaty a znemožní jí tak jít na ples; tento moment, kdy se zdá, že vše je ztraceno, kdy se objeví kmotřička víla a promění Popelčiny šaty, boty, dýni, myši, ještěrky a husu v oděv a povoz hodný královny. Je to totiž právě naše definitivní přiznání porážky, uznání, že silami vlastního ega-vědomí na cestě k božství (celistvosti) mnoho nezmůžeme, které probudí vílu kmotřičku = naši vnitřní moudrost, síly mimo naše vědomí, a TY nás následně vybaví postoji, vědomostmi (šaty a boty) a prostředky (kočár) potřebnými k dosažení cíle.

Právě tehdy, když se zdá, že se nám život rozpadá pod rukama, PRÁVĚ TEHDY nacházíme cesty vedoucí vpřed: duchovní (nebesky modré šaty), krystalicky pravdivé (skleněné boty), intuitivní (zvířata – kůň, myši, husa) a vyživující (dýně) postoje a způsoby chování, které pomohou našemu srdci najít cestu do věží a sálů mysli, kde přebývá naše vědomí si sebe sama jako jedinečné, unikátní a neopakovatelné individuality (princ) – a právě tehdy je možné, aby došlo k posvátnému spojení dvou polovin kruhu a v království zavládla celistvost. Hieros gamos – posvátné spojení toho, co je zdánlivě odděleno, a přesto je dvěma stranami téže mince.

Pokud vás zajímá symbolický jazyk a chcete se mu učit prostřednictvím práce se sny, srdečně vás zvu do snové skupinky, která začíná 2.10. 18.00, více informací najdete po kliknutí ZDE.

Se způsobem, jakým se sny pracuji se nejlépe seznámíte v mém e-booku zdarma Sny – náš kompas, který najdete po kliknutí ZDE.

Některé zdroje, ze kterých jsem čerpala:

Etymologický slovník: www.etymonline.com

J. B. Peterson, podcast č. 4: https://www.jordanbpeterson.com/podcast/episode-4/

J. Simpson & S. Roud, „Dictionary of English Folklore,“ Oxford, 2000, p.254]

Filmové zpracování Popelky z roku 2015: Cinderella – https://www.youtube.com/watch?v=z1dLcSoiHzA

Olga Plíčková
Už 20 let mě fascinují sny - díky svým zkušenostem pomáhám lidem porozumět svým snům a odhalit tak skryté souvislosti, vidět neviděné a přijmout odštěpené části jejich já a tím najít spolehlivé vnitřní vedení. Jsem autorkou učebnice snového jazyka Cestou domů - sny jako průvodce na cestě k sebepoznání a celistvosti a Cyklického zápisníku: Učebnici snového jazyka najdete zde >> Zápisník najdete zde >> Můj příběh si přečtěte zde >>
  • Zjistěte, co znamenají vaše sny, a jak si je můžete (lépe) pamatovat.

    Sny jsou branou do vnitřního světa, pootevřte tuto bránu a zjistěte, co znamenají. Sny jsou jazykem vaší duše a tomuto jazyku lze porozumět, stáhněte si e-book zdarma a dozvíte se jak.

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky