Nechtěj mě měnit

Sny jsou naším zrcadlem. Stejně tak jako je náš bdělý život pestrý a proměnlivý, jsou takové i naše sny. A stejně jako je v našem bdělém životě v určitém časovém období často zdůrazněno  jedno hlavní téma, i v našich snech (vizích, fantaziích, šamanské práci…) se toto téma vine jako červená nit.

Moje sny a vize byly poslední měsíce temné. Sestupovala jsem hlouběji a hlouběji a potkávala části svého já, které na sebe braly podobu muže, který stáčí krev malého dítěte do sudu, upíra starého dvě stě padesát let, Lorda Voldemorta z románu o studentu čar a kouzel Harrym Potterovi, případně jsem byla hobit Frodo z příběhu Pána prstenů, který putoval zničit Prsten moci do samého středu temné země Mordor.

Co mají tyto postavy společného? Jakou zprávu přinášejí takovéto sny?

Porozumění snům je vždy ovlivněno přesvědčeními toho, kdo sen vykládá. Já věřím, že jedním z cílů lidské existence je stávání se celistvým. Jsem hluboce přesvědčena, že umět propojovat protiklady, přijímat vše, s čím se v životě potkávám, se zvětšujícím se soucitem, laskavostí a pochopením, je něco, k čemu jsme všichni nějak povoláni.

Brutální, temné a jinak děsivé sny pak v tomto kontextu nejsou produktem nějakého vnitřního sadisty, ale zprávou o nepřijatých, potlačených a vyhnaných částech nás samých, které se dožadují pozornosti. V důsledku našich osobních a rodových zranění, traumat a bolestných zážitků bylo leccos od našeho já odštěpeno – ale máme-li být celiství, musí to být znovu integrováno.

Miluj mě, neměň mě

Naše vlastnosti (např. tvořivost, síla, temperament, divokost, spontánnost, tvrdohlavost), které jsme my nebo naši předkové museli v pudu sebezáchovy popřít, nezmizí, ale propadnou se kamsi do hlubin nevědomí a tam hnijí a plesniví jako stojatá voda bez přítoku a odtoku. Vrací se k nám ve snech v odpudivé podobě, aby upoutaly naši pozornost a volají: Podívej, co se se mnou stalo, koukni, jak strašně vypadám – přijmi mě a miluj mě!

Mnohde se v posledních letech lze dočíst, že milovat a přijímat někoho znamená nechtít ho/ji měnit. Vidím u sebe i v okolí, jak málo je tato informace aplikována do praxe – schválně: Pracujete na sobě proto, že Vás to baví a přináší Vám to radost nebo proto, že chcete odstranit/ kultivovat své nedostatky? Jinými slovy: Měníte se, protože jste plni života, jehož podstatou je změna, nebo proto, že nejste dost dobří a potřebujete „vylepšit“? Pokud k sobě budete brutálně upřímní, jsem si skoro jistá, že převažuje „zlepšovací“ tendence.

Pocit, že nejsme dostatečně dobří takoví, jací zrovna jsme, je v nás lidech hluboce zakořeněn. Když se ve svých snech potkáme se svými stíny (zapuzenými částmi sebe sama), co typicky uděláme? Snažíme se je zachránit, uzdravit, vyléčit, přivést do světla – což je všechno moc pěkné a pochopitelné, jenže to také znamená, že je chceme změnit.

Chceme, aby byly jiné, než jsou; chceme jim pomoci, aby se uzdravily, a tím paradoxně vysíláme zprávu: Takové jaké jste, mé drahé hnusné stíny, nejste pro mě přijatelné! 

Sednout si k sobě do sprchového koutu

Moudrost se někdy nachází na nepravděpodobných místech. Krásný obraz o významu přijetí jsem totiž našla ve filmu o Jamesi Bondovi „Casino Royale“: 

Hlavní hrdina a jeho doprovod – krásná účetní Vesper – jsou pronásledováni dvěma zločinci, dojde k potyčce a James Bond oba muže s pomocí Vesper zabije. Ona – coby obyčejná účetní – zcela pochopitelně – nikdy nic takového nezažila a je zcela ochromená šokem. Bond ji posílá za společným přítelem, aby mu řekla, co se stalo, on sám se ještě musí postarat o mrtvoly.

Vrací se za Vesper, vchází do místnosti, nikde nikdo, na komodě leží rozbitá sklenice od vína, ostré hrany střepů divákovi sugerují obavu, že se Vesper pokusila o sebevraždu. Je slyšet téci vodu. Bond vchází do koupelny a tam sedí Vesper, schoulená na podlaze sprchového koutu.

Bond ji nepřesvědčuje, aby vylezla a šla si radši lehnout do postele, kde jí bude tepleji. Nenabízí jí prášky na uklidněnou nebo panáka na posilněnou. Neklade jí otázky, nesnaží se ji uklidnit žádnými slovy.

Jde, mlčky si k ní sedne, pomůže jí smýt krev z rukou a otočí kohoutkem s teplou vodou, aby ji zahřál. (Tuto scénu můžete zhlédnout tady.)

To je pro mě přijetí.

Samozřejmě, že posléze dojde i na postel, slova a frťana – ale tomu všemu nutně předchází mlčenlivé (láskyplné, soucitné a plné pochopení) sou-bytí, spolubytí. Pokud totiž tato fáze chybí, znamená to, že jsme danou situaci, věc nebo osobu nepřijali, protože ji chceme (z)měnit. Když s láskou, soucitem, pochopením mlčky přijímáme  vše, co právě je, takové, jaké to je, promění se to samo. Není třeba tlačit na řeku, teče sama. (Více v článku zde.)

Vnitřní dítě a Lucifer

Co mají tedy společného temné postavy z mých snů? Muž stáčející dětskou krev, upír, Voldemort a země Mordor, kde vládne temný pán Sauron? Všichni baží po moci nad životem a smrtí. Potřebují vše kontrolovat. Nenávist, hořkost, zášť, vztek. Veliké NE životu, NE smrti.

Člověk velmi často sobě nebo druhým dělá přesně to, co prožil, co se dělo jemu v dobách, kdy se nemohl účinně bránit.

Zažila jsem velkou bezmoc – vnitřní dítě dodnes touží po absolutní moci, která by mu konečně zajistila pocit bezpečí. Zažila jsem velké NE tomu, jaká jsem – vnitřní dítě dosud vztekle řve své NE na všechny, kdo se přiblíží, na život sám. Pocit odmítnutí, nedostatku bezpečí, nemožnost důvěřovat zplodila nenávist, hořkost, vztek a vzdor.

Všechny výše uvedené snové postavy symbolicky vyjadřují mé zraněné vnitřní dítě. 

To ale není všechno.

Cítím, že koncept vnitřního dítěte nejde dost hluboko. A znovu se vracím k příběhu o Luciferovi:

Když se Jednota rozhodla, že stvoří mnohost, vznikla nutnost prvního rozdělení/od-dělení. Z velké lásky vzal na sebe tuto oběť ten, kterého dnes známe jako Lucifera – padlého anděla. (Více o tomto příběhu najdete zde.)

To on bojuje proti bohu, nenávidí světlo, a zároveň po něm baží, on je temnota v protikladu k božímu světlu. On je NE tam, kde bůh je ANO.

Lucifer je ale také tím, bez koho by nemohlo být nic stvořeno. Kdyby se on neoddělil, Jednota by zůstala jednotou a nic by nevzniklo.

Temné postavy z mých snů jsou tedy tímto Luciferem, tímto NE životu a bohu, touto od-děleností a bolestí, která z ní vyplývá. 

Je to toto NE, které ke mně přichází prostřednictvím mých snů a říká: Miluj mě, neměň mě.

Jarní novoroční předsevzetí

Od té doby, co se snažím maximálně respektovat cyklus roku a žít v souladu s proměnami ročních období, jsem si všimla, že nový rok pro mě začíná jarní rovnodenností.

31. prosince jsem hluboko uprostřed zimní meditace; co na podzim tlelo, v zimě mění formu a prochází transformací; to staré na podzim umřelo a to nové se teprve formuje – kolem jarního slunovratu teprve začínají být vidět obrysy nového života a úkoly pro nadcházející plodné období jara a léta.

Proto už dávno ignoruju všechny výzvy k tvorbě novoročních předsevzetí a plánování nadcházejícího roku a trpělivě čekám, co se ze zimní tmy na jaře vynoří.

Letos se ze tmy vynořilo „NE“. „Ne“ jako symbol pro tu část mě a vesmíru, která je v opozici k bohu, bohyni, světlu, vědomí. „NE“ jako symbol pro od-dělenost, odmítnutí, vzdor, vztek, boj, nenávist, bolest.

„NE“, které je druhou stranou ANO. „NE“, bez něhož by nemohlo být nic stvořeno. „NE“, které je stejně božské jako ANO, protože obojí je nakonec součástí Jednoty, Lásky.

A tak se zdá, že v nadcházejících měsících je mým úkolem sedět mlčky ve sprchovém koutě svého života se svým „NE“. Soucitně, laskavě a s pochopením mlčky sedět. Přijímat. Milovat.

Na podzim Vám dám vědět, jak mi to šlo. 😊

Pokud chcete rozumět svým snům, stáhněte si můj e-book zdarma „Sny – náš vnitřní kompas“ a inspirujte se dvěma metodami, pomocí nichž si každý může vyložit své sny, ať už to dělá poprvé nebo se sny pracuje dlouhodobě.

Děkuji Vám za Vaši pozornost a přeju Vám krásné sny! Olga