Sny - náš vnitřní kompas

Netlač na řeku, teče sama

Netlač na řeku, teče sama

Bojujete občas s pochybnostmi? Zdá se vám, že snad nikdy nedorazíte do vytouženého cíle? Připadá vám, že je to důkaz vašich omezených schopností? Nedávno jsem se přesně takhle cítila. Měla jsem zrovna volno, a tak jsem vyrazila rozchodit blbou náladu na Vyšehrad. Netušila jsem, že mě cesta zavede do labyrintu katedrály v Chartres, který mi znovu připomene kouzlo mého skoro patnáct let starého motta.

Odhodlaně jsem vyrazila. Nebude to jistě dlouho trvat a budu tam – v cíli.

Těším se. Představuju si, jak se budu cítit – ten pocit spokojenosti po dobře vykonané práci… Cesta je přímá, bez oklik a zatáček, už už tam skoro jsem, když náhle nečekaně a prudce zatočí doprava.

No toto! Ale dobře, nedá se nic dělat, koneckonců na těch pár krocích navíc asi nesejde. Jenže co to? Cesta se od mého cíle VZDALUJE! Co teď? Přepadají mě pochyby. Jdu správně? Ale jo, cesta už se zas začala vracet. Uff, ulevilo se mi. Tak teď už tam určitě za chvíli budu. V tom cesta zase uhne, zatočí a rozběhne se úplně opačným směrem!

Cože?! Vždyť se vracím tam, odkud jsem vyšla!

Není pochyb, jdu úplně špatně. Jsem neschopná, nemožná a nikdy nic nedokážu. Budu muset najít jinou cestu. Ale kde, jak? No, než to vymyslím, půjdu ještě kousek po téhle, stejně nevím… A hele, cesta se zase obrátila – už zase vede, kudy potřebuju!

Že by? Neodvažuju se doufat, opatrně popojdu, váhám, zase popojdu, všechno nasvědčuje tomu, že cesta se opravdu umoudřila. K cíli zbývá několik posledních kroků, když v tom cesta opět náhle uhne o devadesát stupňů doprava!

To si ze mě snad někdo dělá srandu! Tentokrát se ale od cíle tolik nevzdaluje, asi jen nějaký obchvat nebo co. Nenechám se tím už rozhodit a počkám, jak se situace vyvine. Ano, prostě zůstanu v klidu a ono to jistě dobře dopadne.

No moment, ZASE se stáčí zpátky na začátek.

Co dělám špatně?! To do toho cíle NIKDY nedojdu? Možná mám špatnou karmu. Nevím. Zvažuju, že to vzdám. Jen blázen by pokračoval v cestě, která očividně vede špatným směrem. Co to? Cesta se zase stočila. Vypadá to, že teď už vážně vede, kam potřebuju! Ha, na to už nenaletím. To už tu bylo. Ale kousek přeci jen ještě popojdu, směr vypadá nadějně, tak pro jistotu, abych si to později nevyčítala. Hm, nalítla jsem, já to tušila. Jsem úplně ztracená.

Vzdávám to…

…nemám na to. Nedá nic dělat. Nakonec je to možná dobře? Všechno zlé je něčemu dobré? Jsem tak unavená. Je mi už všechno jedno. Chvíli si tu sednu a odpočinu si.

Jéé, tady je krásně! Ani jsem si v tom spěchu nevšimla. Jde kolem nějaká paní, chvíli si povídáme. Moc příjemné jen tak BÝT. A kdo ví, třeba na mě čeká něco ještě lepšího?  Zjišťuju, že je mi to tak nějak hezky jedno. Stačí mi pozorovat tu krásnu kolem a cítit, že jsem její součástí. Když si trochu odpočinu, dostanu chuť vyrazit na cestu – probudila se ve mně zvědavost, kam vlastně vede. Chvíli se kroutí jako had, až se najednou narovná a jako střela, bez zbytečného otálení, se rozeběhne k cíli. Stačí pár kroků a jsem TAM.

V cíli: uprostřed labyrintu!

Je namalovaný bílou barvou na prostranství za budovou děkanství na Vyšehradě, jeho téměř o osm set let starší originál najdete na podlaze katedrály v Chartres ve Francii. Zabloudila jsem sem jednou v sobotu, když jsem byla zrovna plná pochybností o sobě a svých schopnostech dosáhnout jakéhokoliv svého cíle. Měla jsem chuť se na všechno vykašlat.

Bloumala jsem po Vyšehradě a „náhodou“ narazila na tento labyrint. Dostala jsem chuť si jím projít. Jen tak. Pocity, které jsem při chůzi zažívala, mě fascinovaly: Počáteční nadšení. Překvapení a zmatení, když cesta odbočila. Pochyby, obavy a nejistota. Znovu naděje. Vztek a rozčarování. Vyčerpání a smutek. Rezignace. Oproštění se od všech očekávání. Odevzdání se přítomnosti. Bytí tady a teď. Radost z cesty. Překvapení a nadšení, že jsem nakonec přeci jen v cíli.

PŘESNĚ jako v životě.

Ať už usilujeme o cokoli, teprve když jsme schopni oprostit se od svých očekávání a přestat lpět na výsledku, vzdáme-li se snahy kontrolovat život a jednoduše spočineme tady a teď, cesta se narovná a my najednou dorazíme do cíle. 

Ano, je potřeba se snažit, je potřeba odvést svůj díl práce – je potřeba JÍT po cestě. Zároveň je také třeba si uvědomit, že dosažení cíle je dar/milost. Úsilí + milost = dosažení cíle. Tak jako řeka neteče proti proudu, ani my nemusíme. Řeka našeho života teče sama. Tlačit na ni je plýtváním energií. Můžeme se nechat tím proudem nést. Kupodivu to neznamená sedět se založenýma rukama a nic nedělat, jak by se mohlo zdát. 🙂 Naším úkolem je jít tam, kam nás srdce táhne tak, jak nejlépe umíme. Nic více, nic méně. 

Nemusíme se starat o to, kdy a kam dojdeme. Starání se vede ke starostem, starosti k pochybnostem, pochybnosti k obavám, obavy ke strachu a strach je největší překážkou na cestě kamkoli! A proto: netlačte na řeku, teče sama. 🙂

Pokud se Vám zdají sny (nebo chcete, aby se Vám zdály), můžete je přizvat na pomoc při sjíždění řeky Vašeho života – stáhněte si e-book Sny – náš vnitřní kompas ZDE a nechte se vést svým srdcem.

 

Olga Plíčková
Už 20 let mě fascinují sny - díky svým zkušenostem pomáhám lidem, aby svým snům porozuměli a našli tak spolehlivé vnitřní vedení. Vaše dotazy a připomínky mi můžete psát na tento email: olga@olgaplickova.cz Můj příběh si přečtěte zde >>
  • Zjistěte, co znamenají vaše sny, a jak si je můžete (lépe) pamatovat.

    Sny jsou branou do vnitřního světa, pootevřte tuto bránu a zjistěte, co znamenají. Sny jsou jazykem vaší duše a tomuto jazyku lze porozumět, stáhněte si e-book zdarma a dozvíte se jak.

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky