Zvíře v nás

Srdce mi divoce tluče, svaly se napínají v námaze, cítím příliv obrovské síly, soustředění a cílevědomosti. Moje svaly, srdce, plíce bezchybně spolupracují a moje oči vidí jediné: zajíce kličkujícího přede mnou. Jsem puma. Puma na lovu. Jediné, co mě zajímá je nyní moje kořist, která se mi snaží uniknout, ale já vítězoslavně cítím, že marně. Cítím omamnou vůni, už za chvíli nebudu mít hlad, už za chvíli…

Mám jediný cíl. Uniknout. Za každou cenu. Udělat cokoli. Obratně kličkuji a měním směr, moje tělo je dokonale stavěné na vybírání prudkých zatáček, moje zadní běhy se umí odrazit jako pružina od tvrdé země, stébla trávy se kolem mě jen míhají. Jsem zajíc a utíkám před pumou. Necítím hrůzu ani děs, jen odhodlání a primární rozkaz: uteč.

Jsem zajíc i puma zároveň. Jsme taneční partneři, kteří se společně proplétají v pletivu života-smrti-života. Dohromady tvoříme celek, který přesahuje význam svých jednotlivých částí. My, zajíci, potřebujeme pumy, aby nás lovily, jinak bychom se přemnožili a zemřeli hlady ve velkém. My, pumy, potřebujeme zajíce, abychom přežily.

Posvátná realita

Zuby pumy se zakusují do měkkého zajícova krku, jehož vaz se s lupnutím láme. Cítím vítězoslavnou radost pumy, ale co je překvapivější, tak i posvátnou oběť zajíce. Jeho smrt není selhání, není to prohra. Je to svatý akt odevzdání se tomu, co nás přesahuje. Život se vždy živí zase jen životem. Přijde Vám to divné? Odporné? Naivní? Nepřijatelné? Pobuřující? Chápu, pokud budete číst dál, možná se z toho stane pro Vás příležitost prozkoumat, co za těmi pocity vězí. Další kousek do skládačky sebepoznání.

V dnešní době, kdy díky psychedelické renesanci zažíváme nebývalý rozkvět výzkumu skutečností tak neuchopitelných jako je vědomí, se zdá, že se znovu vracíme k ideji (duchovního) monismu a panpsychismu – tedy představě, že vědomí je hmotě vlastní, že duch a hmota jsou dvě strany téže mince. (Viz třeba moc zajímavý rozhovor s profesorem Jiřím Horáčkem a dílo filosofa B. Spinozy.) Určitá forma vědomí je, zdá se, v tomto pohledu vlastní všemu, co existuje.

V tomto smyslu je můj výše uvedený zážitek z aktivní imaginace (více o ní níže) v zásadě úplně pochopitelný. Byl to nesmírně silný vjem jednoty všeho a harmonie přítomné i tam, kde by mé oči měly sklon vnímat pouze rozdělení a konflikt. Puma a její kořist. Zajíc a jeho predátor. Vzájemná potřeba, vzájemná závislost, vztah. Není rozdíl mezí tím, že zajíc (vědomá bytost) žere trávu (vědomou bytost) a puma (vědomá bytost) se živí zajícem (vědomá bytost).

Úcta k bytí

Smrt je přechod energie z jedné formy do druhé. Není tragédií, ani něčím, čemu je zásadní za každou cenu bránit, spíše posvátným mystériem, před kterým je třeba se sklonit. Pohled, že vše má jisté vědomí má/ bude mít dalekosáhlé důsledky pro lidské chápání etiky a morálky, které nyní neumím dohlédnout. Pro mě osobně byl jedním z výsledků výše uvedeného zážitku pocit smíření, dynamické harmonie a především ÚCTY k proměnlivosti života, kdy vše, co existuje, má svou velikou hodnotu prostě proto, že to existuje.

Protože odjakživa více rozumím stromům, než zvířatům, nikdy jsem nechápala, proč bych mohla bez rozmyslu jíst salát, ale cukat se při pozření telete. Přišlo mi, že v obou případech je na místě ohled na důstojnost dané bytosti, díky jejíž oběti mohu já žít, a proto se živ-ím rostlinnými a zvířecími bytosti, které byly chovány s láskou a respektem a ohledem na širší kontext lidmi, kteří si jich váží. To jsou pro mě všichni farmáři a chovatelé, kteří se řídí hodnotami regenerativního hospodaření. Smrt není sama o sobě špatná, ale některé způsoby, jakými zabíjíme jiné živé bytosti nebo jsme sebedestruktivní sami k sobě rozhodně zlé jsou.

Jsme problém i řešení

Nepláču nad klimatickou změnou, protože hrozí vyhubit lidstvo (a mnoho dalších bytostí), ale proto, že v tom vidím projev obrovského odpojení se od života, od hmotného bytí a jeho napojení na tzv. duchovno/ smysl. Problém vidím nikoliv nutně v tom, že svou činností způsobujeme problémy (ono totiž taková činnost člověka v malém, tedy lokální problémy, jako malé lomy, malé rybníky, malá políčka, malé remízky, malé louky, tedy MALÉ „problémy“ – to všechno ovlivňuje krajinu a její druhovou pestrost a tedy i odolnost POZITIVNĚ…viz třeba příklady bývalého vojenského prostoru Milovice, kam se vrací pastva, aby nezanikla unikátní rostlinná a živočišná společenství tím, že by se na bývalé louky vrátil les), protože dnešní problém může klidně být zítřejším řešením a dnešní řešení může být zítřejším problémem. V neustále se měnícím světě je těžké odhadnout dopady dnešních rozhodnutí a činů.

ZÁSADNÍ problém vnímám v motivech a pozadí našich rozhodnutí a činů, v nichž mi často chybí laskavost, ohled, soucit, respekt a úcta ke všemu, co existuje. Z vnitřní práce svojí i svých klientů ale vím, že k tomu vede neuvěřitelně náročná, bolestná a dlouhá cesta, a tak se i na naší nezralosti individuální a kolektivní, která možná způsobí, že si podřízneme pod sebou větev, na které sedíme, snažím dívat s laskavostí a soucitem k nevědomosti vlastní i druhých.

Cesta dovnitř

Tuto laskavost a soucit lze kultivovat například právě prostřednictvím těchto „výletů“ do vnitřního světa, kde se snažíme dívat na sebe a svět očima jiných bytostí a jsoucen. Jedním ze způsobů tohoto vnitřního cestování jsou tzv. aktivní imaginace. Imaginace je způsob práce s obsahy vnitřního světa. Je to termín, který zavedl švýcarský psycholog, psychiatr a mystik C. G. Jung.

Ve snu se nám ukazuje náš vnitřní svět. Aktivní imaginace je způsob, jak pobývat ve vnitřním světě v bdělém stavu. Části našeho mozku, které zpracovávají emoce, nerozlišují, zda se emoce týká snové nebo bdělé reality. Z hlediska emocí jsou obě reality skutečné. Prožijeme-li něco ve snu – nebo v aktivní imaginaci – je to pro nás opravdový prožitek se vším, co k tomu patří.

Proto má vůbec aktivní imaginace smysl. Vejdete-li do svého vnitřního světa a podaří-li se Vám spojit se se svou instinktivní, přirozenou/ přírodní částí…stane se to „doopravdy“, ve Vašem těle…

Spojení se zvířetem v nás

Ještě před sto lety pracovala většina lidí v zemědělství. Spojení s půdou, krajinou a jejími obyvateli bylo samozřejmostí. Průmyslová revoluce ale postupně zavedla většinu z nás do měst a i ti, kteří zůstali na venkově začali do měst dojíždět za prací. Většina z nás tedy úzké propojení s přírodou ztratila – čímž zároveň přišla o vlastní kořeny, živé spojení s vlastní historií.

Hezky je to vidět na struktuře mozku: nejstarším částem mozku se ne náhodou říká „plazí mozek“ (mozkový kmen) – ten řídí základní funkce nutné pro přežití: dýchání, polykání, tlak krve, vyměšování, reakce při ohrožení (ucuknutí při sáhnutí na horká kamna například, mrkání, kašlání, zvracení), reakce na akutní stavy ohrožení života (obrana před útokem atd.).

O něco mladší je tzv. savčí mozek (limbický systém), který se také podílí na funkcích nezbytně nutných pro přežití (dýchání, polykání, sexuální chování), ale zároveň umožňuje prožívání emocí a učení (vznik tzv. podmíněných reflexů – vyhýbáme se tomu, co prožíváme jako nepříjemné a vyhledáváme to, co považujeme za příjemné).

Úplně nejmladší je neokortex, „lidský mozek“ – šedá kůra mozková, kterou jsme si navykli ztotožňovat s mozkem jako takovým. Jenže uvažování, analýza, přemýšlení atd., které je možné díky této mozkové části, je zásadním způsobem ovlivňováno vývojově staršími částmi mozku – a na to máme sklon zapomínat.

Plazí a limbický systém je vybaven instinkty, bez kterých bychom vůbec nemohli fungovat. (Viz například ohromně zajímavá kniha Descartes Error od A. Damasia). Tyto části mozku máme společné se všemi živočichy, kteří nějaký mozek mají. Prostřednictvím těchto mozkových částí jsme spojeni s celou živočišnou říší – jsou to naše instinktivní, pudové, emocionální kořeny.

Z toho, že v naší společnosti řízeně rozvíjíme zejména neokortex, neboli naše vyšší kognitivní funkce a emoce a instinkty máme tendenci přehlížet jako překonané, vyplývá mnoho potíží. Výše uvedená vykořeněnost je jedním z nich. Jakékoli zvíře, které potkáme ve snu nebo v aktivní imaginaci, nám pomáhá tyto naše kořeny znovu prožít, přijmout, aktivovat a vědomě integrovat do svého (bdělého) života. Vědomé spojení s vnitřními zvířaty nás vrací tam, odkud jsme ve skutečnosti nikdy neodešli: do přediva sítě života.

Pokud byste chtěli potkat Vaše vnitřní (nejen) zvířecí bytosti, můžete použít třeba aktivní imaginaci VOLNÁ, kterou dostanete z-DAR-ma k tištěné i elektronické verzi učebnice snového jazyka Cestou domů. Pokud jste součástí mého kmene – tedy čtete mé nepravidelné e-maily a články o snech – pak Vám právě v těchto dnech přistála do schránky imaginace Setkání se zvířetem jako poděkování za to, že jdete po této cestě sebepoznání se mnou. (Ty e-maily rády padají do spamu, pokud imaginaci nenajdete ve složce Doručená pošta, hledejte tedy tam.)

A pokud chcete ulovit poslední balíčky učebnice Cestou domů a cyklického zápisníku, najdete jej po kliknutí ZDE.