Zraněný léčitel

Úvod do bolesti

Leží v chladném prostoru, prostupuje jí hrůza a temný chřtán propasti ji hrozí pohltit, nemůže se hnout, není úniku, zaplavuje ji bezmoc, vztek, strach. Křičí o pomoc, ale nikdo nepřichází. Chlad až do morku kostí, nesnesitelná bolest. Nikdo nepřichází. Nikdo neslyší její volání. Je sama. Zemře sama. Bezmocná, vyděšená, plná děsivé hrůzy a bolesti.

Co myslíte, že to je? Popis scény z hororu? Válečného dokumentu? Z nepovedené horolezecké výpravy? Schválně si zkuste tipnout, fakt, zkuste to.

Máte to? Prima. Je to má zkušenost coby novorozence. Takhle jsem prožila svůj vstup do světa jako husákovo dítě v jedné nejmenované pražské porodnici:

Ležím v chladném prostoru, prostupuje mnou hrůza a temný chřtán propasti mě hrozí pohltit, nemůžu se hnout, není úniku, zaplavuje mě bezmoc, vztek, strach. Křičím o pomoc, ale nikdo nepřichází. Chlad až do morku kostí, nesnesitelná bolest. Nikdo nepřichází. Nikdo neslyší mé volání. Jsem sama. Zemřu sama. Bezmocná, vyděšená, plná děsivé hrůzy a bolesti.

Sensory processing sensitivity

Každý se rodíme s jiným nastavením pro zpracování smyslových vjemů. Já měla to štěstí/smůlu, že jsem si přinesla výbavu tzv. sensory processing sensitivity (senzitivitu zpracování smyslových vjemů, známější pod názvem Vysoká citlivost (Highly sensitive person, HSP). Podle Elaine Aron, která ve své knize Highly Sensitive Person shrnula letité výzkumy své a svých kolegů, je nás takových v populaci pětina. Co jiní nevnímají, my cítíme. Když cítíme, tak celým tělem, celou duší, celou svou bytostí. Hluboce, naléhavě, plně. Což je výhoda, když třeba člověk sleduje krásný západ slunce nebo rozkvetlou růži. Méně vítané to je, když člověk prožívá něco „nepříjemného“.

Vysoce citlivé děti potřebují – více než ostatní – pomoci naučit, jak se svou vnímavostí zacházet. Díky hyper-senzitivní nervové soustavě zaznamenávají a zpracovávají detaily, které běžný člověk neregistruje. Snadno se tak přetíží a pomůže jim trénovat důsledné střídání aktivity a odpočinku, kontaktu s lidmi a stažení se do vnitřního světa, nacházení vhodné stravy (HSP citlivěji vnímají i podněty zevnitř svého těla, takže strava, po které je jim například těžko, může způsobit několik mizerných dní, než se z toho oklepou) a zpracování množství duševních podnětů (HSP mají bohatý vnitřní život a bujnou fantazii, která umí jejich nervový systém totálně zahltit).

Pokud nemají moudrého, stabilního, bezpečného a naladěného průvodce, může u nich dojít k opakovanému přetížení, energetickému kolapsu, který se projeví somaticky (jako nemoc), psychosomaticky (jako bolesti, tělesné obtíže bez jasné fyziologické příčiny) nebo psychicky (symptomy podobné depresi, úzkostné poruše atp.). Tyto problémy trvají tak dlouho, dokud člověk nenajde příčinu a nezačne se sebou zacházet laskavěji a informovaněji.

Transgenerační přenos traumatu

Moje máma byla v době mého narození mladá, od sebe odpojená a s velkým zraněním v oblasti sebe-hodnoty. Můj táta na tom byl podobně, o zbytku rodiny nemluvě. (Koneckonců rodová traumata jsou běžná, více o transgeneračním přenosu traumatu třeba zde – Rafael institut.) Můj zážitek smrtelného ohrožení a doprovodné samoty, bezmoci, opuštění, hrůzy, strachu a vzteku mohl být „opraven“ následným kvalitním naladěním matka-dítě, otec-dítě; nastavením dobré rané symbiózy a zážitku spojení. Toho jsou ale dlouhodobě schopni jen rodiče, kteří jsou v kontaktu se svým vlastním traumatem, zraněním a mají nástroje k jeho průběžnému léčení. V opačném případě můj křik, pláč, špatný spánek a nesnadná utišitelnost vyvolávala v rodičích jejich pocity méněcennosti, nezpracovanou bezmoc, strach ze selhání atp. Moje prvotní trauma tak nebylo zhojeno…naopak se (ne pořád, ale často) opakovalo a posilovalo dalšími a dalšími zážitky ne-spojení, odpojení, samoty, bezmoci, nemožnosti najít porozumění a zažít hluboký kontakt.

Pád do propasti

Postupně jsem všechny tyto ohrožující prožitky, stejně jako generace přede mnou, opouzdřila, potlačila, vytěsnila. V jungiánské psychologii by se řeklo, že tyto zážitky spadly do stínu. Přestaly být vědomí přístupné. To mi zajistilo přežití, ale také spoustu nesrozumitelných symptomů nejasného původu, které mě obtěžovaly a ztěžovaly život. Pocit osamění, který mě přepadal, i když jsem třeba zrovna byla s přáteli, které jsem měla ráda a oni mě. Nejasná pachuť nesmyslnosti a beztvarosti žití – jakoby se život odehrával někde za sklem a já jen pasivně přihlížela. Záplava nezvladatelné bezmoci a úzkosti, kdykoliv jsem v životě narazila na skutečnost, která nebyla pod mou kontrolou, kterou jsem nemohla nijak ovlivnit. Nadměrná potřeba bezpečí a jistoty. Opakovaná vyhoření, doprovázená znovuprožíváním oné prvotní zkušenosti bezmoci, opuštění, hrůzy a temnoty – tyto prožitky se ale mé nevědomé mysli jevily jako přicházející odnikud, zčistajasna, bez návaznosti na cokoli, co jsem zrovna žila a jejich cizost a nepředvídatelnost jim ještě přidávala na hrůzostrašnosti.

Nevěděla jsem dne ani hodiny: naprosto kdykoli jsem mohla být jako bájná Persefonné unesena Hádem do jeho podsvětního království. Bez varování se pod mýma nohama otevírala propast, kterou jsem padala a padala nekonečnou mrazivou tmou. Sama, bezmocná, napůl udušená existenciální hrůzou. Zdánlivě cokoli se mohlo dotknout původního traumatického obsahu, otevřít stavidla a zaplavit mě původními, stále nezpracovanými zážitky. Trvalo to dekády mravenčí práce, než se mi podařilo střípek po střípku složit obraz svého životního příběhu, který mi umožnil nahlédnout tyto prožitky v dostatečném kontextu a porozumět jim. Díky tomuto porozumění se mi otevřely a otvírají nové možnosti práce se sebou, péče o své vnitřní dítě, prozkoumávání stínu a nalézání pokladů, které obsahuje.

Zraněná léčitelka

Možná jednou tuto ránu (a všechny další, které se na ní nabalily) udravím a možná tu se mnou bude i další desítky let – o takových ranách říkáme, že jsou chronické. Toto slovo je odvozeno o řeckého zosobnění (boha) času Chronose. Matně v něm ale zaznívá i „Cheiron“ – jméno moudrého kentaura, znalce lékařství, hudby i věštění. Cheirona omylem zasáhl Héraklův šíp namočený v jedu z Hydry a způsobil mu nesmírně bolestivé a hlavně nevyléčitelné zranění. Paradoxem bylo, že toto zranění zesílilo Cheironovy léčitelské schopnosti. Nicméně bolest byla tak nesnesitelná, že se Cheiron zřekl své nesmrtelnosti a dobrovolně se odebral do Hádu (říše mrtvých), odkud ho po devíti dnech Zeus vzkřísil a vzniklo tak hvězdné znamení Kentaura. Cheirónův příběh tvz. „zraněného léčitele“ nás dodnes inspiruje, protože trefně zobrazuje lidskou zkušenost, že prožitá bolest nás činí soucitnějšími, empatičtějšími, moudřejšími, vnímavějšími a pokornějšími. Nestačí ovšem bolest prožít – je nutné ji zpracovat = pochopit, zasadit do kontextu našeho života, dát jí tím smysl.

Takováto integrace bolesti bývá často dlouhodobým procesem, který má mnoho vrstev a zřídka je lineární. Jednou z významných příležitostí pro další fázi léčení bylo pro mě těhotenství a porod mé dcery. Otěhotněla jsem neplánovaně a měla jsem tedy jen omezenou dobu na vědomou přípravu. Těhotenství aktivovalo můj stín a já se znovu potkávala se svou hrůzou z bezmoci, osamění a ztráty kontroly. Poučena předchozími zkušenostmi jsem zvolila zkušenou porodní asistentku, která rozuměla nejen fyziologii těhotenství, ale také duševně-duchovním procesům, které může u žen spustit; navštěvovala kvalitní terapeutku, která mi v bezpečném prostředí pomáhala stínům čelit; pomocí aktivní imaginace a práce se sny se spojovala s tím bezmocným kojencem ve mně a dosycovala jeho nekonečný hlad po blízkosti a spojení; pomáhala si éterickými oleji, meditací, pobytem mezi stromy ke znovunalezení vnitřní rovnováhy; zajistila si pomoc na dobu šestinedělí a hojila tak tu díru vevnitř. Dceři jsem tak byla schopná poskytnou vědomější vstup na svět, než jsem měla já. Moje schopnost se na ni naladit tehdy i teď, po devíti letech, je přímo úměrná mojí schopnosti naladit se na sebe sama a ustát cokoli, co ke mně z vnitřního světa přijde. A moje schopnost pomáhat druhým je přímo úměrná míře vlastní bolesti, kterou jsem schopná ustát a laskavě přijmout. A tak se paradoxně právě bolest a utrpení stává mým největším darem, učitelem a průvodcem.

„Chirón nás učí, že přirozenou a neoddělitelnou součástí existence je nezhojitelné zranění, které není důsledkem špatného imunitního systému či životosprávy, něčeho, čemu by se dalo vyhnout, nýbrž je to způsob, jakým člověk stále znovu obnovuje a udržuje své zdraví, prodělává přechody z jedné životní fáze do druhé, vnitřně se proměňuje, uzdravuje se a roste jak tělesně, tak i duševně. Pouze ten, kdo dokázal zvládnout svou neurózu a překonal střetnutí archetypických sil kolektivního nevědomí na poli své vlastní psýché, dokáže léčit druhé. Avšak i tento jedinec musí jednou za čas vložit prst do své již napůl zhojené rány a znovu snášet bolest, která je s tím spojena. (Tomáš Mlčoch, 2015)“  

Děkuji všem, kteří se touto transformací jsou ochotni zabývat, ať už v roli klientů nebo léčitelů. A kdybyste chtěli pomoci se zpracováváním svých stínů a bolestí, jsem tu pro vás, ozvěte se, více info najdete ZDE.

K napsání tohoto článku mě inspirovala Jiřina Macháčková a její text O porodu, traumatech a rozšířených stavech vědomí. Kéž mají všechny ženy a ti, kdo o ně pečují v době těhotenství, porodu a mateřství, povědomí o tom, že porod není jen záležitostí těla, ale bio-psycho-duchovní záležitost.

Další informace o příběhu Cheiróna a jeho zranění najdete například zde:

Downing, C. (1990). Only the wounded healer heals : the testimony of Greek mythology. Soundings, 73(4), 551-573.

Kearney, M. (1996). Mortally Wounded: Stories of Soul Pain, Death, and Healing: Scribner.

MLČOCH, Tomáš. \textit{Archetyp zraněného léčitele} [online]. Olomouc, 2015 [cit. 2023-01-07]. Dostupné z: https://theses.cz/id/443n4u/. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Martin Kupka, Ph.D.