Zlomená křídla

„(…) pták se zlomenými křídly zalézá do skalní škvíry a nevznáší se ve výšinách.“
Chalíl Džibrán Zlomená křídla

Někdo je jako superrychlé pendolino, jiný spíš volský povoz. 🙂 Někdo je jako slunná Pálava a jiný se většinu času halí do mlh jako šumavské pláně. I pendolino ale někdy stojí v depu a na Pálavu přijde chmurné sychravo. Pendolino se může porouchat a volskému potahu upadnout kolo.

Cítit zoufalství a pocit, že jsem na konci svých sil, není důkazem naší neschopnosti a důvodem „něco se sebou dělat“. Být nemocný, zoufalý, bezradný nebo zažívat bezmoc nutně neznamená, že jsme někde udělali chybu, sešli z cesty a ztratili se.

Nevím, jak vy, ale já mám často dojem, že být rychlé, výkonné a neporuchové pendolino je opravdu to jediné, čeho si naše (euro-americká) společnost cení. Připadá mi, že žijeme s (nevysloveným) předpokladem, že kdo není úspěšný, šťastný a zdravý, udělal někde chybu nebo – což je ještě horší – je nenávratně pokažený, a proto méně hodnotný.

Na jednu stranu je skvělé, kolik svobody a možností, jak změnit to, co dřív bylo zváno nezvratným osudem a realitou, máme. Nepropadáme ale někdy představám o vlastní (skoro) všemocnosti? 

Sofiina volba

Věřím, že „Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ (Paulo Coelho). Vtip je v tom, že moje přání nemůže být nekonečné. Přání je nutné vyslovit, z-formulovat – uhníst ze slov. Jakmile je přání konkrétní, vystupuje jako figura z pozadí a nechává za sebou jiná přání, která v tu chvíli ztrácím.

Například já jsem si vždycky přála být kvantovým fyzikem. Nikdy jsem však pro splnění tohoto přání neudělala víc, než že jsem přečetla pár populárně naučných knih – nemám totiž na fyziku žádný talent. 🙂 Ale dejme tomu, že se s tím nesmířím, vyšlu přání stát se kvantovým fyzikem a udělám všechno pro to, abych se jím stala. A podaří se mi to. V čase, který jsem věnovala budování své slavné fyzikální budoucnosti, jsem se ale musela vzdát jiných přání – třeba jsem nemohla zároveň pilovat na klavírní virtuozitu přesto, že preludovat na křídle od Steinwaye v Carnegie Hall by se mi také zamlouvalo. :-)(Poznámka: Steinway je značka koncertních klavírů a nevím, jaké značky je klavír v Carnegie Hall.)

Mám za to, že si můžeme přát leccos, nikoliv však všechno. Musíme volit, a to znamená ztrátu. Chci-li to a to a to, nutně z toho vyplývá, že dost možná nebudu moct mít něco jiného. A to bolí. Ztráty bolí. Ztráta je jiné slovo pro smrt a tu jsme jako společnost odsunuli na okraj a děláme, že neexistuje. Ignorovat smrt ale nakonec znamená nežít. Nebo alespoň nežít plně. Protože je to právě smrt/ztráta, co tříbí naši schopnost přát si – nutí nás totiž volit mezi tím, co chceme jenom trochu, a tím, co chceme z celého srdce.

Ryba není rak

Představte si dvě semínka, ze kterých vyklíčí křehká rostlinka. Obě potřebují na začátku mnoho podpory a ochrany. Z jedné ale po čase vyroste odolná bříza schopná růst v podstatě kdekoliv bez jakékoli speciální podpory (v ulici, kudy jsem kdysi jezdila do školy, rostla jedna ze spáry ve zdi – než dům zbourali, mohla mít tak tři metry). Trocha prachu a vody a bříza prosperuje, je zdravá, spokojená, úspěšná. No, a z druhé rostlinky vyroste rajče. Bez opory a kvalitní zeminy a hojné zálivky bude jen živořit a moc plodů nevydá, pokud vůbec nějaké. Není stavěné pro růst jinde než na záhonu. Stejně jako volský povoz NIKDY nepojede rychlostí pendolina.

U rajčat, bříz a pendolin je nám to jasné. Bohužel u lidí není na první pohled patrné, co jsou zač. Měla jsem kamarádku, která o sobě říkala, že je typ selky, co porodí na poli, dítě uváže do šátku k prsu a pokračuje v práci – měla síly za dva a vydržela zápřah, který by mě sklátil po pár dnech. Smála jsem se a odpovídala, že v tom případě jsem já dáma z obrazu – elegantně naaranžovaná na sofa s psíkem v klíně. 🙂 I pro nás samotné bývá někdy záhadou, jsme-li spíš selka či dáma s psíčkem, bříza nebo rajče, pendolino či volský povoz. Proto asi někdy propadáme dojmu, že kdokoli může dosáhnout čehokoli.

Proto považuju za klíčové vědět, kdo jsem – pokud volský povoz, nebudu se snažit doběhnout pendolino, ale naučím se radši radovat z krás pomalé jízdy; jsem-li rajče, co vítr zavál na kamenitý travnatý svah, budu se radovat z prostého faktu, že jsem přežila, a nebudu po sobě chtít pět kilo rajčat ročně.

Zlomená křídla

Každý člověk startuje do života z jiné pozice – materiální, povahové, energetické atd. Co jednoho zlomí, druhého posílí. A ten zlomený proto není horší nebo méně snaživý. Někdy se tak stane, že se narodí silný lev, kterého už v mládí postřelí pytláci. A i když se uzdraví, následky zranění jsou tak vážné, že už nikdy nebude rychlý a schopný, jako mohl být. Nebo na záhonu vyklíčí rajče, které je hned zkraje svého života napadeno plísní – přežije, ale celý svůj život tak nějak skomírá, je jen stínem toho, do jaké výšky mohlo vyrůst a kolik plodů zrodit.

Někdy jsou naše nemoci, bolesti a utrpení pouze určitou krizí, kterou projdeme silnější a moudřejší a bohatší o tu zkušenost. Utrpení bývá nezřídka jediným způsobem, jak se potkat se svou autentičností – s tím, jací skutečně jsme – protože být spokojený a mít masku lze, trpět a mít masku jde o dost hůř, pokud vůbec. (A někdy je utrpení jen iluzí, které jsme uvěřili, zvykem, který si z různých důvodů ponecháváme jako vězni, kteří sedí za dveřmi a neví, že byly vždy otevřené.)

Jindy je ale nemoc, zranění, bolest a utrpení nedílnou součástí naší cesty. Stává se naší charakteristikou, vlastností, určujícím limitem toho, kým jsme a kým se můžeme stát: zjizvený lev, nemocné rajče, pták se zchromlým křídlem. Můžeme si přát, jak chceme, jizvy nezmizí, zdraví se nevrátí a křídlo nás neunese.

Kdyby bylo úsilí a námaha jedinou podmínkou splnění našich tužeb, byl by svět plný lidí, kteří si splnili všechny své sny. Je bolestné (a je to ztráta) připustit, že v některých oblastech nedorosteme nikdy našeho plného potenciálu, protože byl navždy zmařen nějakým neštěstím, které se nám stalo. Smířit se s tím, že strom, který dlouho rostl utiskován balvanem, už nikdy nebude mít rovný kmen, je obtížné. O to víc, že málo známe sami sebe a neumíme vždy přesně určit, který náš limit je daný a který jen dočasný.

Tvůrcem svého života

Co tedy znamená být tvůrcem svého života?

• Mít jasno v tom, zda jsem rajče nebo bříza = nesnažit se být bříza, když jsem rajče
• Vědět, jestli jsem zcela zdravé rajče nebo jestli se dočasně zotavuji z náletu škůdců případně čelím doživotním následkům plísně
• Vynakládat úsilí o dosažení plnosti – stávat si tím nejlepším možným rajčetem, jakým je za daných podmínek možné se stát

Být tvůrcem svého života ve skutečnosti znamená být spolu-tvůrce: vést dialog s tím, co nás přesahuje, s naší duší. Usilovat o změnu, po které toužíme a poznávat, které hranice byly jen domnělé a které jsou skutečné. Snažit se o autentické vyjádření sebe sama a laskavou spolupráci s okolím. Mířit ke hvězdám a umět se spokojit s místem nízko u země. Objevovat esenci naší duše/srdce a aktivně, vědomě spolupracovat s tím, co je nám dáno. Upustit od bolesti/utrpení pasivní oběti a otevřít se bolesti ze ztrát, jež provázejí tvoření.

Lidskost je synonymem pro limitovanost. Dokud žijeme v těle, ve hmotě, dokud jsme s-tvoření, je naší významnou charakteristikou omezení – protože kdybychom byli neomezení, byli bychom zdroj/bůh a ne člověk. Jsme božskou podstatou, která samu sebe limituje… Což znamená, že některé věci jsou prostě mimo naše schopnosti a možnosti. Mimo naše limity. Buďme proto laskaví – na sebe i na druhé.

Jak se říká: „Bože, dej mi sílu, abych snesl to, co nemohu změnit, dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, a moudrost, abych rozpoznal jedno od druhého.“

Mějme soucit se sebou i okolím: snažme se být co nejlepší a zároveň s láskou přijímejme to, jací jsme právě teď.

Chcete skutečně rozumět svým snům a tím i sami sobě?

Stáhněte si e-book ZDARMA Sny – náš vnitřní kompas a poznejte, co Vás sdělují Vaše sny.

Vaše dotazy a připomínky ráda uvítám na svém emailu olga@olgaplickova.cz

Krásné sny! 🙂