Život jako symbol

Představte si, že by vše, co se vám v životě děje, bylo SYMBOLICKÉ.

Události, děje, činy, vaše chování – to vše by mělo ještě další rovinu významu, než kterou tomu běžně připisujeme. Život sám by s námi vedl dialog symbolickou řečí (jako to dělají sny) a my bychom tomuto jazyku mohli rozumět! Psala jsem už o tom, že symboly jsou obrazy, které odkazují JINAM. Náš bdělý život je odkaz vedoucí k naší duši, duchu – k našemu vnitřnímu životu, který nás pudí, abychom se stávali sami sebou.

Co tím myslím ukážu na příkladu své alergie.

Se zvětšujícím se povědomím o existenci tzv. psychosomatiky už málokoho překvapí tvrzení, že naše nemoci nesou informaci o stavu duše, vnitřního světa. Nalistujete-li příslušnou stránku knihy od Luise Hay nebo Ruedigera Dahlke, případně hledáte-li na internetu, zjistíte, že příčinou alergie je vnitřní pláč a křik, nesoulad v rodině i v minulých generacích, hrubost otce k matce, neschopnost se bránit…(www.bylinky-maya.cz).

Je možné, že narazíte na stejný problém, jako když se podíváte do snáře – výklad symbolů zde může být inspirující, ale ne vždy se hodí právě vám. Někdy spíše ještě více zmate, místo aby pomohl. Chtělo by to najít nějaký způsob pochopení symbolické roviny reality, který by vám byl více šitý na míru.

Můj přístup je podobný jako když pracuji se snem.

Hledám asociace, kladu otázky, všímám si souvislostí. Alergie se u mě projevuje lehkým zánětem očí a těžkým otokem sliznic v nose. Otok zapříčiňuje, že mohu sotva dýchat, někdy je tak silný, že nemohu polykat (to jste věděli, že pro polknutí je nutné mít funkční nos? ;-). Ptám se tedy sama sebe – co nemohu rozdýchat? Čím se dusím? Na co jsem alergická? Potlačila jsem nějaké slzy (když pláčeme, tečou slzy i z nosu, proto může rýma symbolizovat slzy…)?

Alergie z mého života periodicky mizí a zase se objevuje, tak jak mě se (ne)daří pracovat s tématy, která přináší. Toto léto jsem ale nemohla na nic přijít. Tedy napadalo mě toho spoustu, ale stále to nebylo jaksi ono.

Až jednou.

Byli jsme s rodinou na houbách. V lese bylo vlhko, všichni se pozorně koukají pod nohy, aby nezašlápli praváka nebo lišku a moje máma říká: „Hmmmm, tady to TAK voní po houbách.“ Já na to: „No, já nevím, já nic necítím.“

Moment! Cože?! To je ONO! Vždyť ano, tak jednoduché to je! Jak to, že jsem to neviděla hned?? Čtyři týdny nebo kolik si marně lámu hlavu nad tím, o čem je moje alergie a celou dobu to mám přímo před očima! JÁ NIC NECÍTÍM!

Moje alergie je momentálně důsledkem mého podvědomého rozhodnutí „nic necítit“!

Tak, to bychom měli. Odhodlání vidět a vědět i to, co vidět a vědět „nechci“ přineslo ovoce. Vyplatilo se mi být pozorná k symbolické rovině toho, co se kolem mě děje. Díky tomu jsem si všimla na první pohled banální věty o tom, že v lese voní houby a pochopila její skrytý význam.

Teď ještě taková maličkost jako zjistit, co způsobilo moje rozhodnutí radši nic necítit. Najít pocity, které „necítím“ a vyrovnat se s nimi na vědomé úrovni tak, aby se nemusely projevovat v těle.

Jak ale dostat do vědomí to, co z něj bylo jednou mými obrannými mechanismy vytěsněno?

Hádáte správně 😉
Přizvu si na pomoc sny. 😉

Chcete-li lépe rozumět sami sobě, svému životu a svým snům (protože teď už víte, že mezi sny a realitou není na symbolické úrovni zas až takový rozdíl), stáhněte si e-book „Sny – náš vnitřní kompas“ a zkuste to.
Pokud e-book už máte, podívejte se do něj znovu, zkuste ho použít a dejte mi vědět, jak vám to jde.

Poznámka pro ty, kteří umí dobře náš milý rodný jazyk 😉

Tyto články nepíšu hlavou, nemám žádný plán, co napíšu teď a co příště. Snažím se naslouchat svému srdci a psát to, co se zrovna napsat chce. Poznám to tak, že psaní jde „samo“ – sednu k počítači a nechám ruce, aby zaznamenávaly, co se skrze ně chce zhmotnit. Teprve pak nastupuje hlava – je nutné text po sobě přečíst a doplnit, co jsem v rychlosti vynechala, případně zařídit, aby se nesrozumitelné věty staly pochopitelnějšími. 😉

Poté posílám text na korekturu. Můj mozek totiž neumí vidět chyby – při čtení si je automaticky opravuje, což je prima vlastnost, ovšem znamená to, že nejsem schopna své pravopisné nebo stylistické chyby sama vidět.

Tento článek se chtěl napsat tak moc, že není ochoten čekat na návrat korektorky z dovolené. 🙂 Publikuji ho tedy drze tak, jak je, s omluvou za všechny chyby a nedokonalosti, které obsahuje.

Dejte mi vědět v případě, že narazíte na nějakou do nebe volající a pobuřující hrubku – ráda ji opravím. 🙂