Sny - náš vnitřní kompas

Vše, co roste, umírá

Vše, co neroste, umírá

Slova mají kouzelnou moc. Jsou jako zaklínadla a někdy jako kletby. No schválně: kdo z vás je přesvědčen, že neumí zpívat? Nebo malovat? Nebo tělocvik? Nebo matematiku? Nebo psát? A kdo z vás by – když by se nad tím zamyslel – někde v hloubi paměti vydoloval vzpomínku na „soužku učitelku“ (maminku/ dědu/ babičku…) a její/ jeho „Nekrákorejte mi tady“? Jedna věta pronesená před celou třídou v křehký moment naší nejistoty a jsme jak očarovaní. A (nejen) proto je dobré se občas zastavit a zamyslet se nad tím, jaká slova se kolem nás míhají, ovlivňují nás, a jestli to tak chceme.

Třeba výrok, na který narážím častěji než bych si přála: Co neroste, to umírá. Případně: Co se nevyvíjí, to umírá. Co se tím chce přesně říci? Většinou je věta používána v kontextu osobního rozvoje, ve smyslu: Kdo na sobě nepracuje, neposouvá se, ten stojí na místě, stagnuje, umírá. Jinými slovy, nechci-li umírat/stagnovat, musím se vyvíjet. Umírat nechce nikdo, to dá rozum, všichni chceme žít, jediný způsob je tedy makat na osobním rozvoji. Ale je tomu tak opravdu? Zkusila jsem tři různé definice růstu a smrti a toto mi vyšlo:

  • Růst jako zvětšování objemu a smrt jako něco, co zvětšování objemu brání – lidské tělo, tělo stromu i zvířete přestane zvětšovat objem poměrně brzy, chce se výrokem tedy říct, že ve chvíli, kdy přestanu zvětšovat objem (v mém případe v 19 letech), tak umírám? A nezačínáme umírat už v okamžiku, kdy se narodíme? A zároveň nepokračuje obnova/ růst buněk našeho těla v průběhu celého života? Pokud definujeme růst jako zvětšování objemu, rovná se pak anglickému slovu growth, které nejspíš pochází ze staroanglického, proto-germánského výrazu pro růst vegetace, doslova „(za)zelenat se“. Tím se ovšem dostáváme do oblasti cykličnosti, protože žádná vegetace (ani ta v tropech) se nezelená věčně, ale periodicky umírá, obnovuje se, její celková masa zůstává na daném území přibližně stejná – a rozhodně se nemůže donekonečna množit. Výrok „vše co neroste, umírá“ tedy nedává v tomto kontextu smysl. Prales, prérie, vegetace neustále umírá a zároveň žije.
  • Růst jako vývoj a smrt jako něco, co je opakem vývoje – zde je zajímavé si uvědomit, že mrtvý strom (a koneckonců i mrtvý člověk nebo srnec?) je z hlediska biodiverzity DALEKO zajímavější než živý – v tlejícím kmeni žije mnohem více různých živočichů a rostlin, než v/na živém (odkaz na studie sem nedávám, páč je stejně nikdo nečte, ale moc pěkně o tom píše R. Powers ve své poslední knize Overstory, kde se i odkazuje na zdroje, ze kterých čerpá 😊) – takže se dá říct, že takový strom naplní svůj potenciál až po smrti …? Že takový strom (člověk, srnec) se na vrchol svého vývoje dostane, až když zemře… A podíváme-li se na slovo vyvíjet se – anglicky to develop – zjistíme, že pochází ze staroanglického slova ve významu odhalit, objevit význam čeho tak, jako rozbalujeme balíček – zbavením vnějších obalů, nánosů, tak jako se odhaluje děj divadelní hry – postupně a ve výsledku až na konci – po „smrti“ hry. Výrok „Co se nevyvíjí, to umírá,“ tedy opět nedává smysl, spíše bychom měli říct: Co umírá, to se vyvíjí.
  • Vývoj jako vědomá práce na sobě a smrt jako absence této vědomé snahy… Pokud vyjdeme z toho, že individuální vědomí člověka (i kolektivní vědomí všech lidí) se vyvíjí, že to je proces, který vyžaduje určitou míru práce a ochoty na straně individua, a že když člověk na tento vývoj rezignuje, přestává se stávat tím, čím je a vlastně jaksi mizí/ umírá – je pak pouhou kopií jiných lidí, zombiem, klonem, je takový, jaký údajně má být, zapadá, neobtěžuje, je pouhým kolečkem v soukolí a jeho unikátní dary přicházejí nazmar. V tomto smyslu bychom museli výrok změnit na: Člověk, který nepracuje na tom, aby byl vědomý ( = neroste), zabíjí své dary. V procesu individuace – tedy stávání se tím, kým jsem, je nezbytně nutné periodicky se vzdávat toho, čím už nejsem. Tedy absence vědomé snahy stávat se tím, čím jsem, je zas jen absencí smrti toho, čím již nejsem. Takže problém opět není ve smrti, ale v jejím nedostatku. Výrok bychom tedy upravili na: Nepracovat na vědomém bytí znamená zabíjet své dary neochotou opakovaně umírat. Původní výrok „Co se nevyvíjí, umírá,“ tedy opět nedává smysl. Co se vyvíjí, to umírá a jen tehdy, když to umírá, tak se to vyvíjí.

Co se vyvíjí, to umírá.

Co chci říci: smrt je inherentní součástí života, smrt život – definovaný jako proměnlivost a mnohost – umožňuje, protože pro něj dělá místo (tedy minimálně ve světě omezeném, hmotném) – stagnace nenastává tehdy, když jsme pasivní a nesnažíme se, ale naopak tehdy, když se aktivně bráníme změně/smrti – podstatou života je neustálá změna, která se děje tak, jako řeka plyne…když se nebudeme vývoji bránit, nemůžeme se nevyvíjet. Tedy ne „co neroste, umírá“ ale přesně obráceně „co neumírá, to neroste“.

To, co nazýváme životem v jeho plnosti a mnohosti, je ve skutečnosti neustálý koloběh života-smrti-života (termín C. P. Estés), kde smrt umožňuje novému/dalšímu, aby nahradilo to staré/předchozí. To staré/ předchozí vyživuje to nové/následující. Prales ponechaný sám sobě je plný života A smrti. Když podpoříme jen smrt, výsledkem bude „nic“ – to víme. Ale na co zapomínáme je, že „nic“ bude výsledkem i tehdy, když budeme podporovat pouze život: odebereme-li z tohoto světa smrt, nezískáme tím více života, ale méně a méně, až nakonec nezbude nic. Odebereme-li z tohoto světa smrt, pak získáme rakovinu – neomezené bujení, které postupně pohltí vše a v okamžiku, kdy se nebude mít čím živit, samo zemře.

Příliš mnoho růstu vede ke kolapsu ekosystému: těla, krajina, planety. Co je daleko horší než smrt, je její absence. Smrt je náš nejlepší přítel. Vyhýbání se pravidelné a včasné smrti vede k smrti absolutní. Nechceme-li se vzdát toho, čeho vzdát se je potřeba, chceme-li stále víc (života, peněz, štěstí, smyslu, čehokoliv), nebudeme mít nakonec nic.  Vítejme proto únavu, spánek, noc, vyhoření, nemoc, beznaděj, bezmoc, smutek, bolest, konec, ztrátu, fyzickou smrt, změnu (smrt nadějí a plánů) jako drahé přátele a pomocníky, bez nichž by nebyla možná síla, bdění, den, podnikavost, moc, naděje, radost, začátky, život…

Vše, co se vyvíjí, musí umírat

Uvědomujme-si, že divadelní hru lze pochopit až na jejím konci, a že snaha interpretovat život teď, v roce 2019, je jako snaha posoudit hru po pár prvních větách. Vůbec nemůžeme tušit, kam celý vesmír spěje, co je jeho záměrem, účelem (je-li jaký), kam se má vyvíjet nebo kam se chce vyvíjet, a co ten vývoj znamená a jakou v něm my, lidé, hrajeme roli. Veškeré naše poznání je vždy nutně omezené a i to nejvyšší poznání, které nám přináší mystikové a osvícení ze všech koutů světa, je v okamžiku, kdy se je slovně snaží předat, zabarveno podstatou „kanálu“, kterým je daný osvícený ve svém člověčenství. Každý osvícený musí předat zprávu skrze své tělo – slova, která tvoří jeho mysl, emoce, které tvoří jeho tělo, koncepty, které tvoří jeho rozum – a protože nelze strčit tlusté potrubí do tenkého, tak nelze neomezenou PRAVDU Jednoty nikdy úplně vtělit do omezeného člověka/lidí.

Neusilujme tedy o vývoj proto, že svou současnou „polohu“ v bytí považujeme za méně dobrou, za nižší, než tu, které doufáme dosáhnout. Nechme vývoj, aby se odvíjel jako se odvíjí vlákno přadleny. Pozorujme, vnímejme, buďme bdělí, ptejme se, proč toužíme po tom, po čem toužíme, nechme se touhou vést, pečlivě sledujme „co to dělá“ a vyvozujme důsledky, experimentujme a NIKDY, vůbec NIKDY si nemysleme, že máme pravdu. Pravda se nedá strčit do kapsy, řekl mi kdysi jeden moudrý člověk a je to tak. Pravdu nelze mít, pravdu lze jen žit, nechat se projevit, být. (A tedy ani já si nemyslím, že mám pravdu – čtěte tento článek, abyste v reakci na něj objevili tu svou pravdu, opačnou, stejnou, jinou…)

Nechtějme se vyvíjet, abychom něco měli (nebo dokonce, abychom něčeho měli víc než něčeho jiného – ať už štěstí, radosti, spokojenosti, klidu), ale vyvíjejme se, protože to je život sám, neustálá proměnlivost. Žijme, umírejme, žijme. Na všech úrovních a ve všech směrech.

Magická moc slov

Podle mě je výrok „co neroste, to umírá“ v lepším případě nesmysl a v horším projevem naší západní hrůzy z konců, tmy, umírání a smrti. Výrok ilustruje naší posedlost vývojem, výkonem, růstem. Co neroste je špatně, protože smrt je špatně. Přece. Nebo ne? Ne. Smrt je nedílnou součástí života, bez které by nebylo nic. Růst a vývoj jdou ruku v ruce, nelze jedno zdůraznit na úkor druhého, to dává smysl asi stejně jako tvrdit, že moje pravá noha je potřeba méně (nebo vůbec) než moje levá noha. Pokud chci chodit, neobjedu se ani bez jedné. Stejně tak život je smrt a smrt je život.

Slova jsou první úrovní zhmotnění našich myšlenek: nejdříve si něco myslíme, když to vyslovíme nahlas, často se podle toho i začneme chovat. Naše myšlenka má velkou moc, ale slova mají ještě větší: když si o někom myslíte, že je blbec, má to na dotyčného malý vliv, když mu to ale řeknete…A proto si dávejme pozor, jaké myšlenky „konzumujeme“, jaká slova nás ovlivňují. A výrok „co neroste, to umírá“ ideálně zahoďme do koše. 😊 Král je mrtev, ať žije král!

P.S.: Pokud Vás tento přístup k tématu oslovil, a pokud se zajímáte o své sny, možná by se Vám hodil e-book zdarma, ve kterém se dozvíte, jak lze ze svých snů udělat životního laskavého průvodce (najdete ho po kliknutí ZDE). A pokud už ho máte a bavil vás, tak se koukněte, jestli by se Vám nehodila učebnice snového jazyka nebo zápisník, najdete je po kliknutí ZDE.

P.P.S.: Pokud si myslíte, že jsem výrok vůbec nepochopila, a proto mi nedává smysl, budu ráda, když mi napíšete na olga@olgaplickova.cz a vysvětlíte mi ho. 🙂

Olga Plíčková
Už 20 let mě fascinují sny - díky svým zkušenostem pomáhám lidem porozumět svým snům a odhalit tak skryté souvislosti, vidět neviděné a přijmout odštěpené části jejich já a tím najít spolehlivé vnitřní vedení. Jsem autorkou učebnice snového jazyka Cestou domů - sny jako průvodce na cestě k sebepoznání a celistvosti a Cyklického zápisníku: Učebnici snového jazyka najdete zde >> Zápisník najdete zde >> Můj příběh si přečtěte zde >>
  • Zjistěte, co znamenají vaše sny, a jak si je můžete (lépe) pamatovat.

    Sny jsou branou do vnitřního světa, pootevřte tuto bránu a zjistěte, co znamenají. Sny jsou jazykem vaší duše a tomuto jazyku lze porozumět, stáhněte si e-book zdarma a dozvíte se jak.

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky