Volání srdce

Být tím, kým jsem. Najít a realizovat své poslání. Naslouchat hlasu svého srdce. Jistě. Ale co přesně to znamená? Jak člověk najde své poslání? Jak rozeznat hlas svého srdce v té kakofonii zvuků, které tvoří náš vnitřní svět?

Odvěkým a (po)zapomenutým úkolem mýtů a pohádek vždy bylo odpovídat na existenciální otázky. Mýty a pohádky – stejně jako sny – nabízejí kompas pro bezpečnou plavbu po mořích našeho vnitřního světa. Poslední dobou mě velmi zaujal příběh dívky Vaiany, která najde odvahu následovat volání své touhy a díky tomu najde své srdce a zachrání svět před vše-pohlcující temnotou. Jaké odpovědi na výše uvedené otázky tato pohádka nabízí?

Příběh Vaiany:

Na počátku času…

Na počátku času existoval pouze oceán. Z něj se vynořila Matka ostrovů Te Fiti, jejíž srdce mělo magickou tvořivou moc. Te Fiti se o ni dělila se světem – stvořila všechny ostrovy, na kterých později mohli bydlet lidé – mořeplavci. Magické srdce Te Fiti se zachtělo získat i jiným – doufali, že tak získají moc nad životem a smrtí.

Polobůh větru a moře se schopností měnit podoby dle potřeby, Maui, patřil mezi ně a opravdu se mu podařilo srdce Te Fiti ukrást. Jenže – v tu chvíli se světem začala šířit vše pohlcující temnota. Povstal démon ohně a země Te Ka a svrhl Mauiho do moře. Bylo jen otázkou času, kdy se celý svět ponoří do tmy a zanikne.

Vaiana

Mezitím, na malém kouzelném tichomořském ostrově, žije Vaiana, dcera náčelnického páru. V idylickém prostředí má každý člen kmenu své dané místo a roli, je dbáno na dodržování tradic a společenských pravidel. Panuje atmosféra klidu, hojnosti a bezpečí. Nikdo nevybočuje, každý ví, kam patří, společně si všichni užívají pospolitosti a harmonie.

Jedinou výjimkou je náčelníkova matka – babička Vaiany – a Vaiana sama. Babička dobrovolně přijala roli vesnického blázna: na rozdíl od ostatních nejradši pobývá u moře, vypráví staré legendy a podporuje Vaianu v tomtéž. Vaiana je oceánem přímo fascinovaná. Rodiče se jí snaží připravit na roli náčelnice, ale Vaina neustále utíká k moři…už jako malá v něm najde malý zelený kamínek a jediná její babička věří, že se jedná o srdce Te Fiti, a že si oceán Vainu vyvolil, aby ho Te Fiti vrátila a zabránila tak konci světa.

Krize – temnota se šíří

Na ostrov přichází krize. Kokosy a obilí černá, ryby mizí. Ostrované dostávají strach a hledají řešení. Vaiana navrhuje plavit se na širý oceán, kde jistě bude dostatek ryb. To je ovšem proti tradicím a zákonům ostrova. Konflikty mezi Vaianou a jejím otcem narůstají. Vaiana se zoufale snaží být hodnou dcerou a dělat, co se od ní očekává, ale touha po moři se ji neopouští. Cítí se vadná, nepatřičná a má pocity viny. V tu chvíli jí babička zavede do staré jeskyně, kde kdysi předkové Vaiany ukryli lodě, když kvůli temnotě přestalo být bezpečné plavit se po moři. Tak národ plavců vyměnil své poslání a identitu za bezpečí usedlého života na ostrově.

Na cestě k srdci

Babička umírá, Vaiana utíká z ostrova, bere si jednu z lodí z jeskyně a vydává se najít poloboha Mauího, chce ho donutit, aby srdce vrátil té, které ho ukradl. Po různých peripetiích Mauího najde a zjistí, že srdce ukradl proto, aby se zalíbil lidem, jejichž obdiv mu dával pocit vlastní hodnoty. Mauí a Vaiana společnými silami přechytračí démona Te Ka jen aby zjistili, že místo v oceánu, kde má ležet Te Fiti, je prázdné.

Ve chvíli největší beznaděje si Vaina všimne, že démon Te Ka má na prsou stejnou spirálu, jaká je na kameni-srdci Te Fiti. Vaianě dochází, že když Maui ukradl Te Fiti její srdce, proměnil ji tím v démona Te Ka. Oceán se na její pokyn rozestoupí a Vaiana kráčí beze strachu vstříc démonovi, zpívá slova „ukradli ti srdce, ale tohle nejsi doopravdy ty, ty víš kdo jsi, kdo skutečně jsi“.

Démon je již těsně u Vaiany, když vidí, že před ním neutíká a slyší Vaianina slova, oheň v něm pomalu vychládá, sklání svou hlavu a v pozdravu se dotýká té Vaianiny. Vaiana vkládá srdce do spirály a démon Te Ka se proměňuje v Matku ostrovů Te Fiti. Temnota ze světa mizí a Te Fiti obnovuje spálenou zemi do její původní zelené krásy.

Mauí se Te Fiti omlouvá a dostává nový kouzelný hák. Vaiana se vrací zpět na domovský ostrov, který zachránila před jistým koncem a učí svůj lid znovu se plavit po moři. Také ona už ví, kým je.

Pohádka popisuje dění v našem vnitřním světě

Obvykle chápeme pohádky jen jako jakési série obrázků pro ukrácení dlouhé chvíle dětí (a někdy i dospělých). Pohádkové postavy vnímáme pouze jako produkt něčí fantazie bez jakéhokoli přesahu. Pojďme to nyní udělat jinak – pojďme celý příběh vidět jako obraz dění ve vnitřním světě každého z nás.

Každý z nás má totiž v sobě kritického, tradici a status quo udržujícího „otce“, moudrost převzatou od předků (babička), volání a touhu po tom, co je opravdu naše cesta (Vaiana). Tento pohled na pohádku nám umožní vidět její příběh v novém světle – jako návod na život.

Každý přicházíme na svět jako oceán potenciálu a nekonečných možností, jak naplnit svůj život. Z této prapůvodní prapolévky se vynoří naše tvořivá síla, toužící se projevit a sdílet náš vnitřní svět se světem vnějším (božská Te Fiti).

Jenže tato moc je pro naši společnost příliš ohrožující, bojíme se jí a vymysleli jsme množství mechanismů, jak ji omezit. Naším vnitřním světem plují různé příšery, které se chtějí tvořivé moci zmocnit a použít ji ke svému prospěchu. Jednou z nejčastějších „příšer“ bývá zážitek bezmoci v dětství, který nás následně naučí strachu a potřebě se obrnit a bránit před životem tak, že se ho snažíme kontrolovat. „Tvořivě“ tedy vymýšlíme milion a jeden způsob, jak spoutat život do bezpečných kolejí a skutečná tvořivost leží ladem.

Dále málokdo z nás v raných fázích života zažije bezpodmínečné přijetí – naopak naučíme se, že lásku, uznání a hodnotu si musíme zasloužit – jako Maui – a jako Maui pak svou sílu, flexibilitu a vynalézavost napřeme nesprávným směrem – k tomu, abychom se stali tím, kým nás chce mít okolí a nikoliv tím, kým skutečně jsme. Sami sobě ukradneme srdce (svou schopnost bezpodmínečně milovat a tvořit svůj život v souladu se sebou) a to skončí na dně nevědomí – oceánu.

Bez srdce (lásky) se ale naše síla obrátí proti nám a začne nás ničit – náš vnitřní svět pomalu ale jistě pohlcuje temnota. Jsme čím dál tím unavenější, bez energie a chuti do života. Jedeme na autopilota a ač se navenek může zdát, že nám nic nechybí, jsme jako lidé na Titaniku – na horních palubách se tančí, ale podpalubí už je zaplavené vodou a loď se pomalu potápí.

Naštěstí v sobě máme hlubokou vnitřní moudrost – babičku, která si pamatuje staré legendy, rozumí symbolickému jazyku snů, pohádek a mýtů a vší silou podporuje křehké já, které neví proč, ale touží po něčem, tam v dálce…po naplněném, plném životě, který přesahuje omezení a malost „toho, co by se mělo“.

Volání touhy

Následujeme-li tuto zpočátku nepochopitelnou touhu, toto volání, postupně složíme střípky svého příběhu a pochopíme, že jsme byli vyvoleni – vyvoleni najít své ztracené srdce, pochopit, že usilováním o uznání druhými není cesta ke štěstí. Naše touha najde jeskyni plnou lodí i odvahu vydat se na cestu – odolávat je marné, musíme vyplout, ačkoliv se to zdá být šílené.

Naše touha nám dá sílu beze strachu (nebo navzdory strachu) čelit vnitřní temnotě v celé její démonské obludnosti – a uvědomit si, že tato hrůza se stala takovou jen proto, že jsme jí vzali její srdce. Toto není její skutečná podoba…zlo je často jen dobro bez srdce.

Návod na život

Když máte pocit, že jste ztratili směr nebo jste ho stále ještě nenašli, ponořte se pomocí vhodné techniky (konstelace, práce se sny, jakákoli forma terapie, homeopatie, atd.) do svého vnitřního světa a pátrejte po starých vzorcích chování, které Vás nutí zapadnout jako kolečko do soukolí systému, místo toho, abyste tvořili svůj život: zjistěte, jak tyto Vaše sebe-destruktivní mechanismy fungují a hledejte způsoby, jak je nahradit jinými.

Poznejte a následujte svou touhu. Spolehlivě Vás dovede zpět do Vašeho středu – k Vašemu srdci. Pokud teď namítáte, že Vy ale nevíte, po čem toužíte, zkuste nejdřív malé krůčky. Třeba si vyhraďte hodinu času jen pro sebe, ztište se a odpovězte na otázku „Co se mi chce právě teď?“ nebo „Co by mi teď udělalo radost?“ A vyčkejte na odpověď, která se vynoří. Pokud jste se sami od sebe vzdálili opravdu hodně (a to je v naší společnosti běžné), bude to chtít nemálo trpělivosti a opakování, než vůbec nějakou odpověď zaslechnete.

Klíčové je, abyste – když už nějaké to chtění nebo touhu objevíte – ji také realizovali nebo se o to alespoň pokusili. Tím sami sobě dáváte najevo, že Vám na Vás záleží a vytváříte prostor, ve kterém se pak mohou objevit další touhy a chtění, které Vás postupně dovedou až třeba k Vašemu životnímu poslání.

Nestane se tím z Vás sobec, který myslí jen na uspokojení svých potřeb? To záleží na tom, jestli budete své touhy naplňovat s ohledem na druhé nebo ne. Touhy samy o sobě nejsou ani špatné nebo dobré, až způsob, jakým je následujeme, může napáchat škody. Paradoxně jsou to ale lidé, kteří si nebojí plnit své sny, kteří bývají laskavější a soucitnější – splněné sny je činí šťastnými a své štěstí rádi a ochotně sdílí s druhými.

Zaujal Vás tento způsob zacházení s pohádkami? Stejně tak můžete pracovat se svými sny: e-book Sny – náš vnitřní kompas, který Vás může inspirovat a na cestě za sny provázet, najdete ZDE.