Tvořím, tedy jsem

Kreativita pro nekreativní

Když mi bylo asi 25 účastnila jsem se jakéhosi workshopu, jehož součástí byl tematický blok týkající se kreativity. Na začátku jsme se měli zařadit do skupin podle toho, zda jsme se cítili patřit mezi tvořivé nebo nikoli. Bez zaváhání jsem přešla do skupiny „netvořivých“ – já totiž rozhodně tvůrčí nebyla, nejsem a nebudu. Měla jsem v tom tehdy úplně jasno. Bez pochybností. Snad jen s trochou smutku, že nemohu být mezi těmi, kteří mají nadání, talent.

Jsou políbeni bohem. Já se cítila býti spíše zavržená. Nezbývalo mi nic jiného, než zkrátka dělat to, co na mě zbylo – rozuměj to, co se kreativním nechtělo dělat. Co byla nuda. Rutina. Povinnosti. Faktury. Účetnictví (omlouvám se všem kreativním účetním, čtěte dále, ono se to vyjasní). Kreativní si dělali, co chtěli a byli za to obdivováni, výborně placeni, uznáváni. Nám ostatním nezbývalo, než sbírat drobty, které padají z kreativních stolů.

Teď je mi o dvacet let více a vytvořila jsem dva weby, třetí vzniká. Píšu články, vydala jsem učebnici snového jazyka a nádherný diář-nediář pro zapisování snů, provozuju facebookovou stránku o snech, zařídila jsem dva byty a vymyslela domeček na Šumavě – jinými slovy jsem zjistila, že jsem TAKY kreativní. Jak je to možné? Sama si nejsem úplně jistá. Kdysi mě oslovila slovní spojení „tvořivá síla života“… Uvědomila jsem si, že není možné nebýt tvořivý.

Dokud člověk žije a dýchá, tak tvoří. Každou minutu se miliardy buněk našeho těla obnoví – vy-tvoří znovu. Naše fyzické tělo neustále tvoří samo sebe. Naše duše neustále vytváří obrazy. Naše mysl myšlenky. Nekonečný tanec vzniku a zániku. Neustálá proměna a tedy tvoření a přetváření. Plynoucí oblaka, proud řeky, rostoucí strom, rozvíjející se poupě, motýl klubající se z kukly. Nekonečné množství způsobů, jak tvořit.

Změna úhlu pohledu

Klíčové pro mě bylo uvědomit si, že jsem kreativitu definovala velmi úzce. Považovala jsem za ni pouze umění a schopnost vymýšlet na povel. Tvořiví byli tedy malíři, spisovatelé, fotografové a reklamní agentury. No vážně! Reklamní agenti, kteří tvoří geniální marketingové strategie. Fotografové, jejichž díla jsou v National Geographic, malíři, kteří vystavují alespoň ve Valdštejnské jízdárně, když ne rovnou v Louvre.

Pletla jsem si kreativitu s úspěchem a prosazením se. To jsou ale dvě rozdílné věci, jak by mohla koneckonců potvrdit většina autorů, kteří za svého života živořili a slavnými se stali až po smrti. Když se mi podařilo rozšířit definici kreativity a oddělit vlastní tvorbu od jejího přijetí okolím, otevřela se mi cesta k objevování vlastních tvořivých způsobů. Najednou nešlo o to „vymyslet něco, co se bude líbit všem“, ale o snahu sdělit – vy-jádřit – obsah svého vnitřního světa prostě proto, že na to mám chuť, že po tom toužím.

Umění vz-dát se

Když jsem se přestala ohlížet přes rameno a zaměřila jsem svůj zrak dovnitř sebe, s překvapením jsem objevila, že na vnitřní „obrazovce“ mého srdce neustále vzniká a zaniká myriáda obrazů, nápadů, možností, barev, zvuků, zárodků příběhů, básní… A rázem jsem čelila novému problému: tam, kde jsem myslela, že je pusto a prázdno, toho bylo tolik, že jsem najednou nevěděla, co si s tím počít. Dodnes se cítím zahlcená a periodicky se v tom vířivém chaosu ztrácím. Jedním z klíčů, který mi pomáhá se zase najít je mindfulness: bdělé pozorování dění, u-vědomování si toho, co probíhá, bez posuzování, snahy a hodnocení.

Prosté bytí, které sleduje, co se chce vynořit, a pak se tomu propůjčí. Stávám se doslova „kanálem“, kterým teče to, co téct chce. Protože proto. Vz-dávám se řízení, záměru i cíle. Odkládám otázky po důvodech, účelu i líbivosti. Cílem kreativity je kreativita. Vy-jádření. Tedy ponor k jádru a vynesení pokladu na hladinu. Dávání. To, zda to někomu dalšímu k něčemu bude, je z tohoto pohledu irelevantní. Ve společnosti zaměřené na užitek a výkon je to úkol hodný Titána. O to cennější se mi zabývání se vlastní kreativitou zdá.

Mimo kontrolu

Zaujmout postoj pozorovatele znamená vzdát se kontroly. Je to aktivní rezignace, kdy vůli svého já podřizuji čemusi, co mě přesahuje. Objevuju, jak malé toto mé já ve skutečnosti je a sbírám odvahu nepropadnout beznaději tváří v tvář nekonečným možnostem v kontrastu k osobním limitům. Kreativita mě učí pokoře. Vše, co se snažím sdělit, už řekl někdo přede mnou a lépe. Originalita znamená nevědomost – pokud mám pocit, že jsem originální, pak jen proto, že nevím, o tom, že to, co tvořím, tvořili už jiní také.

Opět se tak dostávám k tomu, že tvořivost je cílem sama o sobě, není jejím účelem ohromit svět – přestože jsou výjimeční jedinci, kterým se přesně to podaří. Z podstaty věci musí být výjimkou – kdyby nebyli, byli by běžní a jejich dílo by nás již neohromovalo. Kreativita mi umožňuje potkávat se sama se sebou a zjišťovat, kdo vlastně jsem. Moje texty, příspěvky na web nebo Facebook, péče o krásu domova i svůj šatník, knihy, které čtu a které se snažím reflektovat v rozhovorech – to vše se stává zrcadlem, ve kterém rozpoznávám své obrysy – aha, tak tohle jsem já; tohle mě zajímá, v tomto spatřuju svou hodnotu. Aha!

Navázat spojení

Právě proto, že se při tvorbě vzdávám své vůle, objevuju další a další vrstvy svého bytí. Sloupávám masky toho, co by se mělo, co je „správné“ a zjišťuji, jak doopravdy vypadám. Díky tomu, že svou tvorbu sdílím, mohu pak vstupovat do autentického kontaktu s druhými bytostmi. Jsem transparentnější…hmatatelnější…přístupnější. Kolikrát jsem už byla vděčná lidem z celého světa, že si své vhledy nenechali pro sebe. Že sebrali odvahu a napsali článek, knihu, příspěvek, udělali fotku, namalovali obraz, vytvořili plastiku, ušili šaty a tím mě pomohli něco pochopit, získat vhled, uzdravit nějakou svou část, inspirovat k činu, získat pocit, že na téhle planetě nejsem sama.

Jsem jim za to tolik vděčná. A je to zároveň můj jediný důvod, proč sdílím svou tvorbu. Ne proto, že bych si myslela, že jsem tak chytrá, originální, dobrá: ale právě proto, že si to nemyslím. Že zápasím o každé slovo, větu, obrat. A že doufám, že třeba jediný člověk tam někde ve světě bude rád, že jsem si ten svůj zápas nenechala pro sebe. Vracím zpět, co jsem sama dostala. Nádech a výdech. Koloběh života. Vznikání a zanikání. Izolace a spojení.

Tvořím, tedy jsem

Naše tělo vytvoří každou minutu skoro čtyři miliony nových buněk. Z logiky věci jich stejný počet zanikne. Destrukce je nedílnou součástí vzniku. Den navazuje na noc a noc následuje den tak věrně jako je nádech spojený s výdechem. Nelze být netvořivý. Lze mít jen omezenou perspektivu ohledně tvořivosti. Lze se bát svou tvořivost sdílet, protože není „dost dobrá“. Lze se schovávat za to, co vytvořil někdo jiný, místo abychom hledali svoje cesty. To nevadí. Je to jen fáze. Chvíle, ve které hledáme odvahu, jež není koneckonců absencí strachu, ale ochotou konat, přestože se bojíme.

Ve světě, který tak rád kritizuje, posuzuje, hodnotí – i tam, kde by měl radši naslouchat a být, není divu, že si vytváříme brnění, abychom se ochránili. To moje se mj. skládalo z přesvědčení, že nejsem tvořivá. Bylo to velmi bezpečné přesvědčení. Pokud nejsem tvořivá, pak nevytvořím nic, v čem by se odrážela moje vnitřní skutečnost a nikdo zvenku mě nebude moci zranit svým nepochopením nebo odsudkem. Ochranné zdi, které kolem sebe stavíme jsou dočasně potřeba – stojí-li ale příliš dlouho, stanou se vězením. Dá se říct, že první polovinu svého života jsem zdi stavěla a druhou polovinu je bourám.

Anchoress

V době největší temnoty vnější i vnitřní, kolem zimního slunovratu, ke mně přišla vize jménem Anchoress. Poustevnice. Duch/duše ve hmotě. Světlo ve tmě. Díky kterému není nutné tmu zahánět, ale prostě s ní být. V ní být. V té oblasti nejistot, absence kontroly a ambivalence plné potenciálu, v místě zrodu ze smrti. Tam, kde se potkáváme s našimi zraněními před tím, než najdeme medicínu. Kdy zažíváme bezmoc a beznaděj, ztracenost, osamělost a odpojení. Prostor, kde se chce vyjevit moje extrémní citlivost, jež je mým darem i prokletím; zdroj nekonečné bolesti; handikep křehkosti ve světě oslavujícím sílu; žrout energie a důvod mé neschopnosti se přizpůsobit. Stav bytí, kdy hodiny a hodiny proležím sama a v tichu, jen abych sebrala dost energie na jakoukoli činnost. Zároveň zdroj pochopení, soucitu, pokory, vhledu, schopnosti naslouchat a vnímat celou svou bytostí.

Věděli jste, že žížala má chuťové pohárky po celém svém těle? Představte si být žížala a jíst čokoládu. Božská slast. Představte si být žížala politá louhem. Ďábelské utrpení. Jsem taková žížala.  A chci zase o krok postoupit na cestě vytváření mikrosvěta, ve kterém mi coby žížale bude dobře. Prostě proto, že to vnímám jako vnitřní imperativ. A s nadějí, že třeba někdo tam ve světě, třeba Vy… bude rád, že jsem si to nenechala pro sebe. Projekt Anchoress – FB stránka, web a youtube kanál v angličtině (s českými titulky) pro všechny, kdo se identifikují jako Vysoce citliví lidé (HSP podle Elaine Aron). Vzniká. Držte palce.

Jak Vy zacházíte se svou kreativitou? Co Vás inspiruje, čeho se bojíte? Budu ráda za sdílení buď přes e-mail nebo v komentářích na FB pod článkem. Každému, kdo mi napíše o svých plánech či obavách odpovím. Protože vím, jak je důležité se vzájemně podpořit.

Víte, že mě z mé ulity dostaly sny? Zdál se mi brutální sen, který si pamatuji dodnes… i když je to už sedm let. A díky tomu snu jsem pochopila, že bez tvořivosti umírám. A začala s tím něco dělat. Celý příběh se dočtete v mém e-booku zdarma ke stažení zde: Sny – náš vnitřní kompas.