Sny, únava a superego – aneb tyranie „mělo by se“

Býváte příšerně unavení? Padáte únavou na ústa? Máte pocit, že toho je tolik, co byste měli dělat, jste ve stresu a nestíháte? Kdo vás to tak honí? Co když se tak týráte sami?

V online korespondenci o snech se jedna žena zmínila o tom, že si sny nepamatuje, protože je většinou tak unavená, že dá radši přednost tomu se pořádně vyspat, než by „řešila“ sny. Problém není v tom, že by se jí sny nezdály, protože je unavená – sny se během tzv. REM fáze zdají (téměř) každému – problém je, že je tak unavená, že už nechce „nic řešit“.

Je vůbec normální, aby byl člověk tolik unavený? A je to správné?

Ne jednou za čas, ale stabilně? Podle online slovníku má slovo normální dva významy: a) mající často vyskytující se vlastnosti a b) shodující se s normou. Být unavený tak, že už nechci nic řešit je jistě normální ve smyslu „mající často se vyskytující vlastnosti“ – takhle unavený je kdekdo každou chvíli. Je ale být takhle unavený normální ve smyslu „shodující se s normou“? Je takováto únava předepisována, vyžadována, aby se mohl člověk označit za normálního? A pokud ano, kdo ji vyžaduje?

Kdo na nás má takové nároky, jež je možné splnit jen s vypětím všech sil a někdy ani to ne? Kdo trvá na tom, že musíme mít – v případě žen – navařeno, musíme být báječné kamarádky, chápavé manželky/partnerky, stále milé, výborné v sexu, skvělé matky/vychovatelky, silné osobnosti, co se věnují smysluplné práci, vydělávají skvělé peníze, jsou expertky na zdravou výživu, pravidelně cvičí, jsou štíhlé, věnují se zajímavým koníčkům, žijí ekologicky, mají styl, stále se osobně rozvíjí, mají přehled o světovém dění, rozumí burze, jsou manuálně zručné…

V případě mužů je to podobné – kdosi jim diktuje, že musí být silní, zároveň citliví, vnímaví a pozorní, skvělí v posteli, zábavní, spolehliví, pravidelně sportující, úspěšní ve své práci, svalnatí se smyslem pro humor, vydělávající velké peníze, schopní po práci postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Tento nekonečný seznam můžete doplnit dle svého uvážení o další položky. Jen psaní všech těch věcí, které se po nás chtějí mě unavilo!

 Kdo to ale je, kdo to po nás chce?

Společnost? Rodiče? Škola? Výchova? Zvyk? Tradice? Proč by na nás měly takový vliv? Jsme dospělí, rozhodujeme o svém životě sami nebo ne? Leda by něco v nás s tou společností, výchovou, školou, s tím zvykem, rodiči a tradicí spolupracovalo! Leda by jim něco v nás dalo tu moc nás ovlivňovat a řídit. Kdo v nás to tedy je, kdo to po nás chce?

Mám velké podezření, že ten, kdo tyto požadavky stanovuje, ten kdo určuje tuto normu, je část nás samých, která se jmenuje superego – tak ji nazval Sigmund Freud, aby ji odlišil od id a ega. Podle Freuda reprezentuje superego zvnitřněné autority, nánosy očekávání, příkazů a představ, jak by věci měly být; je to ta část nás, která prahne po dokonalosti a nechce se spokojit s ničím menším.

Pokud je superego příliš silné, vytváří obrovský vnitřní tlak na výkon. Člověk pak prožívá svou hodnotu jako vázanou na to, kolik a jak dobře (nebo spíš jak dokonale) toho zvládne. I když odpočívá nebo dělá, co ho baví (pokud mu něco takového superego tedy povolí), jakýsi vnitřní hlas je stále nespokojený – často si to ani neuvědomujeme, ale zkuste se příště, až zas budete strašlivě unavení, na chvíli zastavit sledovat, jaké myšlenky vám běží hlavou. Pravděpodobně to bude něco na způsob: „Nesmím zapomenout na… Musím ještě… Měla bych to či ono.“

Tyranie „měla bych“ (Tyranny of the Should) to krásně nazvala psycholožka Karen Horney. Tato tyranie, nikoliv to, co a kolik toho děláme, je často příčinou té neuvěřitelně silné únavy, která zapříčiňuje, že už nemáme ani chuť bavit se se svou duší, že tento dialog sama se sebou nazveme „řešit sny“. Superego pochopitelně nechce, abychom „řešily sny“, mohlo by nás to totiž navést na cestu individuálního a jedinečného žití, a cílem superega je pravý opak – naše socializace, abychom co nejlépe zapadli do pomyslných společenských škatulek a norem.

Proto nás náš vnitní kritik neustále zásobuje nekonečným proudem toho, co bychom MĚLI dělat, abychom byli dost dobří. Dost dobře zadpadlí do norem, které vymyslel neznámo kdo, které jsme si sami nevybrali, a které nás přesto ovlivňují. Tlak toho „jací bychom měli být“ je však velmi, velmi únavný. A kvůli němu se po každém dni cítíme, jako bychom uběhli maraton nebo jako by nás někdo zbil. Kvůli němu padáme zcela vyčerpaně do postele a nemáme sílu snít.

Naše duše pro nás ale takovýto život nechce. A namítáte-li, že v životě si přece člověk nemůže dělat jen to, co chce, tak já zase namítám, že záleží na úhlu pohledu. Pokud posloucháte svoje superego, které JE vaší součástí, dá se říci, že když plníte takzvané povinnosti, děláte, co chcete vy (tedy vaše superego) – jen to tak neprožíváte, poněvadž máte pocit, že vám tyto povinnosti uložil někdo zvenku. Ve skutečnosti vám je ale uložilo vaše superego.

Představa, že by vás skutečně úkoloval někdo zvenku je absurdní (je-li vám více než 18 let :)). Nikdo po vás nemůže chtít nic, pokud vy k tomu nesvolíte. Ještě jednou, plníte-li takzvané povinnosti, děláte jen to, co chcete vy – jedna vaše část. A je-li tomu tak, pak by bylo určitě lepší se rozhodnout poslouchat nějakou vám více nakloněnou část sebe sama – třeba vaši duši 🙂

Můžete začít malým cvičením. Kdykoliv budete cítit velkou, paralyzující únavu, zastavte se a zeptejte se sami sebe: „Kdo ve mně chce, abych dělal/a to, co teď dělám? Kdo ve mně na mě tlačí, abych pokračovala dál, i když už nemůžu? Kdo ve mně tvrdí, že musím, měla bych, je moje povinnost…?“

Vsadím botu, že vaše odpověď bude zcela jistě: „Ego/superego,“ ale rozhodně ne „moje duše.“ Vaše duše totiž chce, abyste dělali, co vás těší (a únava po té, co jste se zabývali něčím naplňujícím je velmi odlišná o té, která doprovází tzv. povinnosti). Vaše duše chce, abyste byli sami sebou, abyste se nehrbili pod domnělými nebo skutečnými povinnosti, bezduchým drilem a týrali se nekonečným seznamem toho, co všechno je třeba udělat, abyste byli dost dobří.

Podle vaší duše už dost dobří jste.

A pokud nevíte, co po vás chce vaše duše, zapisujte si, co se vám v noci zdá. Snažte se svým snům porozumět. Sny jsou brána k vám samým, k tomu, kdo doopravdy jste a co doopravdy chcete.