Sny a trauma

Trauma jako zranění

Slovo trauma pochází z řečtiny a znamená zranění. V oblasti duše bylo dlouho používáno pouze v souvislosti s opravdu závažným otřesem (například znásilnění, válečný konflikt…) spojeným s přímým ohrožením na životě. Dnes se čím dál více potkávám s rozšířeným použití tohoto slova na cokoli, co dotyčná osoba považuje za zraňující. Má to své výhody i nevýhody, já se zde chci zaměřit na výhody.

Široké vymezení traumatu je dost velké, aby pojalo individuální projevy i příčiny u různých lidí. Když se řekne trauma, možná si představíte oběť teroristického útoku. Léčba takového zásadního problému se mě, obyčejného člověka, pak nemůže nijak týkat, a tedy se jí nezabývám. Naproti tomu, když se řekne zranění, cítím se zahrnuta, každý se v životě setkáváme s bolestí a ranami, nezávisle na tom, jak jsou velké nebo malé. Léčba duševních ran je tak najednou něco, co se souvisí se mnou a s kýmkoliv a stejně tak nutnost rány léčit.

Je to podobné jako s tělem. Mezi zalomeným nehtem nebo odřeninou, která se zahojí v podstatě sama a mnohočetnou zlomeninou lebky, perforovanými plícemi a slezinou, která vyžaduje vysoce odbornou léčbu na ARO a JIP se rozkládá šedá zóna zranění, která se už sama nezahojí, ale ještě nepotřebují „nemocnici“ (rozuměj vysoce specializovanou a odbornou péči). V oblasti duševních zranění se také potkáváme s drobnými šrámy, které se zahojí samy, zásadními poraněními, která si vyžadují naši pozornost a život ohrožujícími stavy, kdy se bez pomoci zkrátka neobejdeme.

Na rozdíl od fyzických potíží je ale v psychické oblasti možné (a nezřídka se tak děje) celkem „normálně“ (ať už to znamená cokoli) fungovat i s ranou ekvivalentní smrtelnému tělesnému zranění. A tak chodíme do práce, staráme se o rodinu a z našeho duševního „těla“ trčí zlámané kosti. Proto je, podle mě, tak cenné, že se definice traumatu rozšířila na „cokoli, co daný jedinec vnímá jako zraňující“ (viz například Peter Pothe zde). Díky tomu si můžeme uvědomit, že zásadní duševní zranění se netýkají jen pár něšťastlivců, ale skoro poloviny z nás (viz třeba tento průzkum Olomoucké univerzity) a možná – do nějaké míry – každého. A pokud tomu tak je, pak je tu také pro každého možnost svá zranění léčit, uvědomovat si jejich nemalý vliv na život a učit se s nimi lépe žít. A to nutně vede k většímu soucitu, pokoře a laskavosti, což považuji za jednu z největších výhod rozšířené definice traumatu.

Paradox síly ve slabost a pokora je od slova „kořit se“

Žiju-li život, kdy se mi všechno daří podle mých představ, mohu snadno nabýt dojmu, že to je má zásluha, můj výkon (a do nějaké míry je a musí být!), je to ten pocit vítězoslávy, kdy stanu nahoře na hoře a celý svět mi leží u nohou. Zranění mi připomíná – a nelze to obejít, nelze se vyhnout – že jsou na světě síly silnější než já – vždyť právě ono zranění, byť třeba neviditelné, se nechce nechat ignorovat, opakovaně doráží a klade se mi do mé cesty (jaká drzost!) jako překážka nebo dokonce limit, který nemůže být překonán (podobně jako člověk, který je na invalidním vozíku již nikdy nebude běhat, závodit třeba ano, ale ne v běhu). Ve zranění se intenzivně potkáváme se svými hranicemi, se svou slabostí a potřebností – zranění nás učí kořit se tomu, co nás přesahuje, tomu, co je paradoxní a tajemné, protože se to vzpírá pochopení naším rozumem – vždyť ve zranění se potkáváme nejen s naší slabostí, ale také silou, která zde bývá (paradoxně!) největší, když dobrovolně neseme kříž, který nám byl uložen a nacházíme sílu nezahořknout, nezabydlet se v roli věčné oběti.

Stojím-li tváří v tvář svému zranění, uvědomuji si svou bez-moc, svou malost, svou křehkost a slabost. Zároveň vnímám, kolik energie a sil, odvahy a odhodlání stojí čelit tomu, čeho se člověk nejvíce bojí, co bolestivě pulsuje v tmách, co krvácí a tíží a jsem konfrontována se svou silou, mocí a velikostí, když se tomu „čelení“ nevyhýbám. Překračuji limity myšlení „buď a nebo“ – buď moc nebo bezmoc, buď síla nebo slabost – a učím se zahrnujícímu způsobu bytí – i moc i bezmoc, i síla i slabost. Vymaňuji se z duality černá-bílá a překlenuji most nad propastí protikladných hodnocení zlý-dobrý, hezká-ošklivá, přijatelný-nepřijatelný atd.

Najednou není co posuzovat a odsuzovat, vše má své místo v Bytí. Smím být všechno, co jsem (to neznamená, že půjdu a někoho zabiju, mohu si nicméně připustit, že bych to uměla a přijmout to do celku své bytosti – nebudu už pak muset vynakládat žádnou energii na to, abych sobě i okolí dokázala, že já bych nikoho nikdy rozhodně zabít nemohla). Odsouzení a potlačení je nahrazováno přijetím a láskou.  Učím-li se takto laskavému doprovázení sebe sama po cestě bolesti, pak mohu laskavostí obdařit i druhé.

Zranění jako lekce mindfulness

Velmi častým původcem zranění je nemožnost navázat bezpečné a láskyplné vztahy v raném dětství. Emoční zanedbávání se týká až více jak třetiny z nás (viz výše uvedený výzkum Univerzity v Olomouci). K emočnímu zanedbávání dochází tehdy, když vyrosteme s pocitem, že zde na světě nemáme místo přesně takoví, jací jsme; že světu a lidem nelze za žádných okolností důvěřovat; že lásku je nutné si zasloužit; že na nás nezáleží; že jsme nějak vadní a potřebujeme „opravit“…Podléháme-li těmto a podobným přesvědčením, přistupujeme sami k sobě (a k druhým) většinou velmi kriticky.

Život je pak pouze boj, série povinností, které je nezbytné splnit, výkon, který je nutný podat nebo kterému je naopak potřeba se vyhnout (to pokud jsme k přežití zvolili spíše rebelskou strategii). Vůči světu je potřeba se vymezit, být ve střehu, mít vztek, bát se nebo zamrznout a fungovat jako automat.

Nezasloužíme-li si lásku, nemáme-li hodnotu takoví, jací jsme, kde brát energii a chuť žít? Co zaplní tu černě zívající díru? Jídlo? Videohry? Alkohol? Nakupování? Kariéra? Mateřství? Peníze? Pozornost druhého pohlaví? Cokoli se může stát záplatou. Je ale nelibou vlastností záplat, že nemají moc zaplnit – jen dočasně překrývají. A řídí-li nás takovýto software, je zhola nemožné čelit svému zranění – vždyť by se stalo jen dalším důkazem naší „porouchanosti“! Co s tím?

Midfulness je cvičení bdělé pozornosti. Pozorování znamená nelpět, nechávat věci, myšlenky, pocity, sebe sama … být. Jakékoli hodnocení už znamená ulpění, zabývání se, nenechávání na pokoji. Když k tomu dojde, uvědomím si to a nechám „to“ být. (Protože vynadat si za „to“ by znamenalo opět přestat pozorovat – kdyby k tomu přeci jen došlo, všimnu si toho a … nechám to být.) Kultivace takového to „nechávání být“ nás učí přijetí.

Přijetí totiž neznamená souhlas, ale právě nechat být. Uvědomit si „aha, toto ve mně teď existuje“, „aha, takto se teď cítím“ – a také „aha, nic netrvá věčně, vše pomíjí“: tak mi bdělá všímavost umožňuje přijímat i nepřijatelné („aha, mám teď takový vztek, že si umím představit, že někoho doopravdy zabiju – ale i to pomine“), dává mi odstup (nechávám-li být, zjišťuji, že já nejsem svoje emoce, svoje limity, svoje zranění, objevuji svobodu konat, o které se mi třeba předtím ani nesnilo) a v neposuzujícím (neodsuzujícím) odstupu se rodí i laskavost. Když vidím, kolik pnutí, tahů, tlaků, konfliktů, bolestí, zranění, limitů, chtění, přání, odporu, frustrace, vzteku, bolesti, nudy … se převaluje v mém nitru, uvědomuji si, jak náročné je být člověkem a možná se mi začne chtít chovat se k sobě laskavě, když je to tak těžké…

Sny a trauma

Zranění větších rozměrů mají tendenci nás do určité míry zmrazit. Reakcí na zranění je vznik obranných mechanismů, tedy návyků, jak se chovat, myslet a cítit, abychom si zajistili přežití (a tedy se vyhnuli predátorovi – vnitřnímu či vnějšímu). Vznik obranných mechanismů je téměř vždy spojen s odštěpením určitých částí, které padají do stínu: jsou totiž vnímány jako nepřijatelné. Mohou to být vlastnosti, které máme sklon vnímat jako negativní (třeba agresivita), ale i věci jako kreativita, talenty, které naopak považuje obecně za pozitivní.

V tomto smyslu zranění způsobuje, že jsme jakoby spoutaní – část nás je zcela zapomenuta a zbytek je jako zimní krajina sevřená mrazem. Naše ochota a schopnost svobodně se pohybovat vnitřní krajinou, která se projevuje například možností pracovat se symboly, otevřeností jejich mnohoznačnosti a barevnosti, je kompromitována. Bojíme se, že bychom se mohli nevědomky dopustit překročení tabu (tedy zachovat se tak, jak je to našimi obrannými mechanismy zakázáno), a tak více či méně vědomě lpíme na zavedených pořádcích, myslíme stále stejným způsobem a cítíme tytéž pocity. Více či méně trváme na tom, že věci musí být určitým způsobem, naše představivost, kreativita je svázaná, zmražená. Stáváme se úzkoprsými, fixujeme se na bezpečí a to i tehdy, pokud vědomě usilujeme o svobodu a rozlet.

Ustřižená křídla nemusí být vidět na první ani druhý pohled. Mohou se projevovat opravdu subtilně: nejasný pocit točení se v kruhu, dojem, jako bychom byli loď, která uvízla na mělčině, únava, znechucení, iritace, když má někdo jiný názor než já, frustrace, když život nepřináší, co si přeju atd. Je ovšem cosi v nás, co nemluví jemně, co neutichá: naše sny. V nich často potkáváme odštěpené části sebe sama, své zvyky, návyky a přesvědčení, své odhozené a zanedbané talenty, své zapomenuté radosti. Práce se sny nás učí vidět pod povrch toho, co jsme si mysleli, že jsme my. Když se snažíme vyložit sen, potřebujeme k tomu bdělou pozornost, trpělivost, pokoru i laskavost. Za odměnu se stáváme celistvější, pružnější, svobodnější, naše křídla nám znovu narůstají a naše zranění se hojí.

Laskavost, soucit, pokora – bdělá pozornost – přijetí – celistvost – vnitřní svoboda: jsou produkty práce se sny a zároveň podmínkou. Ano, je to paradoxní. Jako všechno, co nás přesahuje. A sny jsou rozhodně větší než my. Chcete-li jim lépe porozumět, bude se vám hodit e-book zdarma, případně učebnice snového jazyka, kterou najdete ZDE.