S dovolením

„Být šťastný je rozhodnutí.“ „Musíš si dovolit mít se dobře.“

Často tyto věty slýchám, někdy je sama používám. CO ale ZNAMENAJÍ? Co má člověk UDĚLAT, aby si dovolil mít se dobře? JAK se rozhodnout být šťastný?

Pamatuji se, že jsem před sedmi lety nebyla šťastná se svým tehdejším partnerem. Vztah měl své stinné stránky, ale také mnoho dobrých. Pro ty jsem byla odhodlaná vytrvat, pracovat na sobě a věřit v lepší zítřky. Jednou v létě jsem se vrátila domů z práce, oblékla si legíny a tričko a šla běhat. Známá lesní pěšina se kroutila mezi stromy, světlo probleskovalo zelenou střechou větví, zhypnotizovaná rytmickým pohybem nohou a paží jsem cítila, jak se rozpouští krusta myšlenek, názorů, pocitů, dojmů a přesvědčení a moje mysl je lehká a prázdná…

Když jsem se vrátila domů, věděla jsem, že se ve mně něco změnilo. Kostky byly vrženy, Rubikon překročen. Byla jsem si jistá, že buď se můj stávající vztah zásadně promění, nebo skončí a já si následně najdu partnera, který se ke mně bude více hodit a já k němu. Éra partnerského míjení se je u konce. Příští vztah bude konstruktivní a vzájemný.

A tak se také stalo. Asi čtrnáct dní na to se můj tehdejší přítel se mnou rozešel. První měsíc po rozchodu jsem proplakala. Druhý měsíc jsem odpočívala. Třetí měsíc jsem potkala svého současného manžela a otce mé dcery. (Poznámka: To je pro mě závratné tempo :-), předtím jsem se z každého nepovedeného vztahu vzpamatovávala minimálně několik měsíců, někdy i let.)

Co umožnilo takovou proměnu? Rozhodla jsem se být šťastná? Dovolila jsem si mít spokojený vztah? Pokud ano, jak jsem to udělala? A copak jsem takové rozhodnutí neučinila již kdysi dávno, když jsem vůbec poprvé začala partnersky žít?

Ano i ne

V mém příběhu se nepochybně dá zachytit moment, kdy jsem se rozhodla a dovolila si. Ovšem tento moment je jen špičkou ledovce. Ledovce tvořeného třinácti lety, které mu předcházely a ve kterých jsem se usilovně (a v tu dobu marně) snažila o totéž. Proč to třináct let nešlo a najednou stačila hodina běhu a bylo to?!

Chtěla bych zdůraznit, že můj vztahový příběh je jen příklad. Ve skutečnosti může jít o cokoli – o nalezení svého poslání, o peníze, práci, cestování atd. Všude tam, kde se o něco snažíme, usilujeme o nějaký cíl, kterého ne a ne dosáhnout – všude tam si klademe otázku: „Jak to zařídit, abych získala, co chci?“ A pak se nám to třeba i podaří a druzí se nás ptají na návod a my říkáme: „Dovolila jsem si to, prostě jsem se (konečně) rozhodla být šťastná.“

Pohár se naplnil

Je to pravda, ale ne celá. Dovolit si mít, po čem toužíme, rozhodnout se být šťastný, je výsledkem více či méně (spíš více) náročného procesu sebe-poznání a konfrontace s (mnohdy velmi) hluboce zakořeněnými přesvědčeními jako např. „nezasloužím si být úspěšná“, „nemám hodnotu“, „nikdo mě nemůže milovat“, „nemám na to“ atd., které ve skutečnosti řídí náš život a tam, kde si myslíme, že chceme hezký vztah, lepší práci, spokojenost – ony (výše uvedené programy) chtějí potvrdit samy sebe a dělají vše pro to, abychom si znovu a znovu ověřili, že na to nemáme, jsme bezcenní, neúspěšní a lásky nehodní… Myslíme si, že jsme se rozhodli pro změnu, ale naše staré programy ji bojkotují.

Konfrontace s těmito (a mnoha dalšími) programy znamená nutnost postavit se tváří v tvář našim hlubokým zraněním se soucitem, laskavostí a každodenní ochotou podnikat drobné kroky směrem k nápravě. Krůček po krůčku jdeme po cestě, až jednou dojdeme tam, kam jsme chtěli. Do momentu, od kterého bude všechno jinak a o kterém zpětně říkáme: „Rozhodla jsem se…, dovolila jsem si…“

Milost

Kapku po kapce se plní pohár naší snahy, až se jednou naplní. Práce je dokončena. Starý program nahrazen novým, rána zacelena, zranění poléčeno. Nová etapa může začít – protože jsme se pro ni rozhodli, protože jsme si to dovolili a hlavně jsme na tom postupně týdny, měsíce a někdy roky pracovali. Dovolit si, rozhodnout se je (podle mě) vždy jen jedna strana mince. Tou druhou je trpělivá práce na sobě – odhalování toho, co mi brání dosáhnout naplnění a postupné překonávání těchto překážek.

A ještě jednu ingredienci do tohoto „koktejlu“ přidám – třetí stranu mince 🙂 : milost. Rozhodneme se, že chceme lepší práci. Pracujeme na sobě. Dostane se nám milosti. Získáme lepší práci. Některé překážky totiž vlastní silou nemáme šanci zdolat – někdy jsou naše křídla zlomená (psala jsem o tom v minulém článku) – ale jako zázrakem srostou a dovolí nám znovu létat.

Určitě máte ve svém okolí minimálně jednoho člověka, který se snaží ze všech svých sil, a přesto (nebo právě proto?) se mu nedaří. Pokud z našeho koktejlu vyjmeme milost, musíme o takovém člověku říct, že očividně dělá něco špatně, asi se dost nesnaží nebo ještě nenašel tu správnou metodu… Pokud ale vezmeme v potaz koncept milosti, nemusíme ho odsoudit jako lenocha nebo beznadějný případ, ale se soucitem přijmout, že to tak prostě má. Je to součást jeho cesty. Není mu dána (zatím?) milost dojít do cíle. A je to tak v pořádku.

Naše sny nám umožňují odhalovat zmiňované bloky, překážky a staré myšlenkové programy, jež nám brání dosahovat spokojenosti a štěstí.

Co myslíte Vy? Jak Vy dosahujete zlepšení a úlevy? Co podle Vás způsobuje pozitivní změnu v životě člověk? Budu ráda, když mi to napíšete – buď do komentářů pod článek, čtete-li ho na Facebooku nebo emailem na adresu olga@olgaplickova.cz , za Vaše názory předem děkuji!