Proč se nám zdají děsivé sny?

Vzbudili jste se někdy hrůzou? Pravděpodobně ano a ten zážitek si pamatujete dodnes. Většina lidí, co znám, si také položí otázku, proč se jim proboha něco takového zdálo. A ta samá většina lidí si na tuhle otázku neumí nijak kloudně odpovědět. Věřím, že sny jsou jazykem naší duše. A pokud je to tak, pak jsou možná děsivé sny křikem duše zoufalé z toho, že když mluvila normálně, tak jsme ji neslyšeli.

Vyslechnuto v divadelní šatně:
A: Včera se mi zdálo, že mám jít na scénu a nemůžu otevřít dveře na jeviště, zuřivě jsem s nimi lomcovala, ale nikdo mě neslyšel, vzbudila jsem se úplně zpocená!
B: To já si sny moc nepamatuju, ale když jsem byla malá, zdálo se mi, že jsem v nacistickém táboře a zajali nás – nejdřív jsem to viděla z pohledu sebe a ségry, pak z pohledu mámy, která se k nám snažila dostat, byla zoufalá a nedařilo se jí to, usedavě brečela a křičela, taky jsem se vzbudila úplně strachy bez sebe!

Hrajete-li amatérské divadlo a ve snu se nemůžete dostat na scénu, jsem ochotna naprosto výjimečně slevit ze svého přesvědčení, že sny VŽDY mají symbolický význam a spokojit se s konstatováním, že tenhle sen je jen a pouze zhmotněním před-premiérového stresu. Ačkoliv se nabízí otázka, proč sen nezhmotnil stres jinak? Nemuseli jste bušit na zavřené dveře, mohli jste třeba zapomenout text. Takže i takovýhle zdánlivě banální sen má dost pravděpodobně další – symbolickou – vrstvu. 😉

Sen o nacistickém táboře je – vzhledem k tomu, že snící osoba se narodila na sklonku 20. století a viděla nacistický tábor leda tak v televizi – symbolický zcela určitě. Pro zodpovězení naší titulní otázky je klíčová věta z výše uvedeného rozhovoru:  „Já si sny moc nepamatuju“.

Co uděláte, když někomu něco říkáte, a on neslyší? Zvýšíte hlas. A když pořád neslyší? Přidáte. A když pořád nic? Začnete křičet. Naše duše to dělá stejně. Děsivé sny bývají často takovým výkřikem našeho vnitřního partnera. Dlouho posílal sny „banální“, mírné a neškodné, a my si je nepamatovali (= neslyšeli je). Tak začal křičet: Hele, v tvém (vnitřním) životě to (momentálně) vypadá jako v nacistickém táboře, dělej s tím něco!

Bohužel, ani tento křik mu ve většině případů není nic platný. Zážitek z toho tedy máme, to ano. Jenže protože většina z nás vůbec netuší, že sny jsou pokusem našeho vnitřního já (naší duše) komunikovat s naším bdělým já (s naším vědomím), tak si sice děsivý sen pamatujeme leckdy i léta, ale nic víc.

To, co po nás (nejen) děsivý sen chce (na základě mé zkušenosti), je asi toto: a) připusť, že v tvém vnitřním životě to teď připomíná nacistický tábor , b) vyvoď z toho důsledky. A nemusíme se tohoto připuštění bát. Ve světě naší duše stejně jako ve snech, pohádkách a mýtech se mohou snadno dít zázraky. Dnes je v našem vnitřním světě nacistický tábor a už zítra se může změnit v rajskou zahradu.

Pokud preferujete děsivé sny nemít, pak svým snům věnujte pozornost průběžně. Vaše duše pak nebude mít potřebu na vás ječet. 🙂