Pohled do tmy

Čemu věnuji pozornost, to roste a sílí?

Po internetu a sociálních sítích koluje moudro, že „čemu věnuji pozornost, to sílí.“ Většinou se věta používá jako argument pro to, abychom odvrátili pozornosti od toho „negativního“ ve svém životě a soustředili se na to „pozitivní“. Na každém šprochu pravdy trochu, jak se také říká. Určitě je fajn NĚKDY přestat přemýšlet nad tím, jak je všechno na nic a všimnou si, že kolem letí motýl, voní růže a mohu se svobodně nadechnout.

A jako u všeho – extrémy nebývají prospěšné nakonec nikomu. Potíž je totiž ta, že pokud to s výše uvedenou větou přeženeme a budeme se soustředit JEN na to, co považujeme za pozitivní, získáme PRAVÝ OPAK. Naše stíny totiž rostou naší NEPOZORNOSTÍ. Živí se ignorací, zvětšuje je snaha je potlačit, nevšímat si jich; dělání, že je nevidíme je vykrmí do obřích rozměrů.

Stín roste, když ho ignorujeme

Utržíme-li tedy v životě ránu, zažijeme-li bolest, zklamání, neřkuli trauma, vyskytne-li se překážka, vznikne-li problém, zranění… a my tomu nevěnujeme pozornost, protože přece čemu se věnuje pozornost, to roste, a my chceme, aby rostlo to hezké, příjemné, pozitivní… Dříve nebo později dopadneme jako postava na prvním snímku: z bolesti, problému, zranění, strachu, vzteku (doplňte dle potřeby další) se stane obrovský bubák, který nás děsí.

A vyléčíme ho tak, že:

…mu budeme čelit (druhý obrázek)…

… se s ním spřátelíme (třetí obrázek)…

…obejmeme ho, přijmeme ho, dáme najevo sou-cit a lásku (čtvrtý obrázek)…

…zjistíme, že to je vlastně (opět) naše zraněné, vystrašené, rozzlobené, opuštěné (atd.) vnitřní dítě, pochováme ho, jsme mu dobrým rodičem (předposlední obrázek)…

Práce se sny je neoddělitelně spjatá s prací s vytěsněnými, zapomenutými, opuštěnými, zraněnými obsahy. Ve snech potkáváme naše odštěpené části, které někdy dlouhým zanedbáváním nabraly bubákovské rysy. Je dobré vědět, co s nimi, jak je (a tím sebe) léčit. Výše uvedené je jeden z možných způsobů.

Autorkou obrázků je: Cécile Carre, převzato z Facebooku. Původní text k obrázkům je tento: Každý den se snažím vidět a obejmout svůj strach, dokud kompletně nezmizí…

Smrtelné nebezpečí pro duši – vnitřní dravec

A pak je tu ještě vnitřní dravec, jak o něm píše Clarissa Pinkola Estes ve své knize Ženy, které běhaly s vlky. Ten někdy také vypadá jako bubák, jenže tentokrát se nejedná o potlačený strach, zranění, bolest, cokoli. Vnitřní dravec je součástí naší vnitřní krajiny stejně tak, jako jsou sokoli, pumy nebo lišky součástí krajiny vnější. A stejně jako jsme se kdysi učili, jak se nestát kořistí medvěda nebo tygra, je potřeba se doteď učit, jak se nestát kořistí tohoto vnitřního dravce.

Vnitřní dravec je připraven živit se naší silou, energií, když ho necháme. Je to predátor a usoudí-li, že jsme slabý kus, nemilosrdně po nás půjde. Je potřeba brousit svůj důvtip, svoje instinkty, svůj čich a intuici, naslouchat svému tělu a vnitřnímu hlasu, abychom rozpoznali jeho léčky, jeho pasti: jeví se většinou jako nevyhnutelné, ale pro nás nevýhodné řešení nebo návrh. Slibují nám snadný a bezpracný zisk. Nabízejí nám obchod, který se jeví óóó tak výhodně, abychom později s pláčem a hrůzou zjistili, že jsme prodali vlastní duši.

Predátor slibuje jistotu, bezpečí, zázemí, dostatek, komfort, péči, bezstarostnost (doplňte dle potřeby další), zdánlivě pro naši krásu a dobrotu, protože jsme tak úžasní a on nás chce. Ve skutečnosti zaplatíme svou integritou, autenticitou, vnitřní svobodou; doslova vlastní krví se upíšeme ďáblu a ztratíme svou duši. (Nic proti jistotě a bezpečí, jde jen o to neztratit kvůli tomu sama sebe.)

Vnitřnímu dravci lze uniknout nejlépe prevencí – vyhýbat se jeho léčkám, umět je větřit na sto honů. Dostane-li se přesto blíž, je třeba vytasit drápy a vycenit zuby, vrčet, naježit srst. Když to nezabere, utíkat o život. Případně bojovat na život a na smrt. Jde o všechno.

Boj na život a na smrt

Když jsme (byli) naivní a padli do léčky, neposlechli jsme intuici nebo ji neuměli slyšet, pak je potřeba sebrat veškerý rozum do hrsti, zmobilizovat síly, být mrštní jako lasička, mít nadhled orla, lstivost lišky, rychlost srny na útěku. V utajení a opatrně spřádat plány na útěk a když je vhodná příležitost (a dravec na chvíli odejde za svými záležitostmi), povolat své síly a odvahu a uniknout. Nebo bojovat. Povolat svou sílu a rozsekat dravce na kusy: aby mohla být jeho energie zrecyklována a použita jinak, nově, ne proti nám, ale pro nás.

Kdykoliv cítíte nechuť žít, ztrátu vášně, absenci tvořivé síly; kdykoli jen přežíváte, automaticky jako bio-robot plníte (údajné) povinnosti a máte dojem, že nic necítíte, zbystřete. Rozhlédněte se kolem, pravděpodobně někde na okraji šedi vašeho života zahlédnete plíživý stín a matně rozeznáte obrysy mříží.

Nechali jste se uchvátit dravcem, uvěřili jste jeho lákání, chtěli jste být hodná holka nebo kluk, být dobrým člověkem, řádným občanem, dokonalou matkou, či studentem nebo pracovníkem, být úspěšní a všem pomáhat (doplňte potřebné variace na dané téma). A jste tu dobře. Pokusíte-li se totiž o únik/ vítězství nad dravcem, vyjdete z toho boje moudřejší, pokornější, laskavější, celistvější, autentičtější, zkrátka zralejší.

Naše duše jsou na takové věci stavěné, potřebují je ke svému růstu. Absence jizev, kterou v dnešní době doslova i obrazně uctíváme, nám není přirozená a nesluší nám (ani neslouží). Hladkou kůži bez poskvrny mají jen malé děti. Kdo nechce zůstat uvnitř věčným dítětem, musí počítat se šrámy a jizvami. Věčné dětství znamená smrt našeho potenciálu a je jednou z léček dravce. Když svůj potenciál nežijeme, může se jím sytit on. Je na nás, jestli budeme živými granulemi pro vnitřního upíra nebo ne.

Bubák a dravec = dvě strany téže mince

Dá se tedy nějak poznat bubák od dravce? Na první pohled často vůbec, na druhý také ne… zkrátka to někdy dost dlouho trvá. Vždyť nechuť žít, ztráta vášně, absence tvořivosti a další příznaky, které jsem výše zmínila jako poznávací znamení aktivní přítomnosti dravce v našem vnitřním světě, mohou být stejně tak dobře „produktem“ potlačených emocí – když jsme byli v dětstvím okolnostmi donuceni některé své části odštěpit, protože bolest, strach, bezmoc atd. byly příliš velké, přestaly jsme je cítit – ale s tím jsme taky snížili nebo zcela omezili kapacitu cítit emoce jako radost, nadšení, uspokojení…

Navíc právě takové odštěpení, potlačení bývá produktem (nevědomého) paktu s dravcem. Dalo by se říci, že bubák i dravec jsou dvě strany téže mince: kde jsou potlačené, odštěpené části, tam je také tyran, který je zakázal a způsobil, že jsme je vůbec potlačili; despota, který zneužil naší (dětské) bezmoci, naivity a křehkosti, aby nám namluvil, že „to se nedělá“, „to se nesmí“ a „když budeš takový/á, nikdo tě nebude mít rád“ a další perly.

Podobnost dravce a jeho syna bubáka se stylem výchovy, kteří mnozí z nás pamatují, NENÍ čistě náhodná. Stane-li se rodičem člověk, který svého vnitřního dravce nikdy nerozpoznal, který je sám plný bubáků a ti ho ovládají, nemůže než vychovat další generaci dravcových kořistí.

Nicméně se zdá, že čím dál více lidem je dána milost u-vědomění a možnost dravce rozpoznat, utéct mu nebo ho přemoci; potlačené části laskavě a soucitně opečovat a znovu vrátit na jejich právoplatné místo ve vnitřním světě. Jednou z cest, jak se potkat a utkat se svými bubáky a dravci je právě práce se sny, ve kterých se nám naše zubožené, zotročené a dravé části tak často ukazují. Pokud by vás to více zajímalo, koukněte na e-book zdarma, najdete ho po kliknutí zde.