Ekologie duše

Ekologie duše aneb vnitřní divočina

Věřím, že člověk je propojený se vším, co je. Krajina vnitřní zrcadlí krajinu vnější a naopak. I vnitřní krajina obsahuje kopce a údolí, pouště a hory, nížiny, nivy, prudké potoky a hluboká jezera, moře a oceány a jejich obyvatele z řad lidské i živočišné říše. Takový svět ve světě.

Zdravá vnitřní krajina = celistvý člověk = zdravý svět

Ekologie zkoumá vztahy mezi organismy navzájem a mezi organismy a jejich prostředím. Práce se sny zkoumá vztahy mezi různými bytostmi, které obývají náš vnitřní svět a také to, zda se jim v tomto světě daří nebo v něm spíše živoří. V tomto smyslu je práce se sny ekologií duše.

Pokud má v naší vnitřní krajině každý její „živý“ i „neživý“ obyvatel své místo, které je přesně tak velké, aby v něm mohl pohodlně existovat, a zároveň nezabíral místo druhým, a pokud klima odpovídá naturelu našeho typu přírodní krajiny (každý jsme jiný, takže někdo je spíše jako vysokohorská krajina, někdo step a jiný úrodné údolí v mírném pásmu – přestože nakonec každý obsahujeme všechny typy krajin) – pak můžeme mluvit nejen o duševním zdraví, ale o naplňování hlubokého vnitřního potenciálu, který je každé lidské bytosti vlastní – realizaci duše/ bytostného já.

A naopak: Potkáme-li ve snu bytost, která trpí (například zvíře v kleci, dítě v sudu, bezrukou ženu, muž na pranýři), nebo zuboženou krajinu (vyschlé jezero, otrávená řeka, spálený les atp.), je to signál, že v našem vnitřním světě došlo k zásadní nerovnováze – ekologické katastrofě většího či menšího rázu – a naším úkolem je podniknout kroky k znovu nastolení harmonie. Pokud to neuděláme, následky pocítíme dříve či později ve svém bdělém životě. Toto platí jak na individuální, tak na kolektivní úrovni. Stav přírody kolem nás odráží vnitřní krajiny všech jedinců, kteří v ní žijí a naopak.

Vnitřní ekologická katastrofa

Protože preferuji soustředit se spíše na jednotlivce, budu dále mluvit pouze o práci s vnitřní krajinou jednoho člověka. Nicméně pokud někdo zachrání kus deštného pralesa před vypálením (tedy pracuje s vnější krajinou), učiní tak mnoho pro zachování divočiny ve vnitřních světech všech obyvatel planety.

Zjistíme-li, že naše sny přinášejí poselství o bídném stavu nějaké naší části nebo celé krajiny duše, pak je na místě akce. Tato akce je někdy pouze vnitřní, jindy vnější a nejčastěji kombinací obojího. Jako příklad použiju své sny o tygrovi, které jsem již zmiňovala v předchozích článcích:

Před lety se mi celkem často zdávalo, že bydlím v bytě u rodičů (kde jsem vyrostla, ale v době, kdy se mi tyto sny zdály, tam již několik let nebydlela) a pod schody tam nacházím tygra v kleci. Klec byla umístěna v nejtmavším a nejnepřístupnějším místě bytu. Tygr ve mně vyvolával strach, zároveň mi ho bylo líto. Tak velký tygr a tak malá klec. Musel být šílený nedostatkem prostoru, světla, možná i jídla. Bála jsem se, že uteče a v oprávněném hněvu udělá z celého bytu kůlničku na dříví.

Osvobozování tygra

Byt (jako většina obydlí) symbolizuje často naše bdělé vědomí/ ego/ mysl – prostě tu část nás, kterou jsme si vědomě vystavěli a nejčastěji ji máme na mysli, když v běžném kontextu mluvíme o „já“. Byt rodičů znamená, že uvěznění tygra sahá do doby, kdy jsem v bytě pobývala. Tygr je moje instinktivní, emoční část, moje divokost, schopnost zajistit si území dostatečně velké pro život.

A tahle esence divočiny, moje divoká podstata, je v uvězněná v kleci. Co teď? Jak napravit škody a nenadělat ještě větší? Když tygra pustím ven, pravděpodobně nebude dobře naladěn a nebude ochoten naslouchat všem mým více či méně oprávněným důvodům, proč skončil v kleci. Navíc, když ho osvobodím, tak pořád bude v bytě – ve městě – na místě pro život tygra nevhodném. Co tedy s ním?

Kde je místo tygra? Kam patří?

Někam, kde je spousta volného prostoru (tygří teritorium může být až několik tisíc kilometrů čtverečních velké) a minimálně lidí. Džungle, tajga. Prima, tam tygra potřebuji „přemístit“. Ale jak se to dělá? Práce ve vnitřním světě zahrnuje aktivní imaginaci, jakoukoli uměleckou tvorbu, terapii, tanec, divadlo, práci s dechem, meditaci a mnoho dalších metod. Mohu truchlit nad utrpením tygra a odpouštět sobě i jiným, kteří ho zavřeli do klece. Mohu namalovat/ vysochat, uhníst z hlíny tygra, který je volný. Mohu vysvobozeného tygra zatančit, zahrát, prodýchat. Cokoli, co funguje.

Díky všem výše popsaným způsobům třeba poprvé v životě zažijeme, jaké to je být svobodným tygrem v plné síle. To nejdůležitější ale je – osvobozování tygra ve vnějším světě – v bdělém životě. Je-li tygr mou divokou nespoutanou složkou, mými emocemi a instinkty, mou schopností uhájit svůj životní prostor, pak se musím ptát:

• Jak mohu dát větší prostor svému prožívání?
• Jaké místo v mém životě patří divokosti, která jiná moje část toto místo neprávem okupuje? (Pravděpodobně supergego, to je takový nadšený okupant, se všemi svými zákazy a příkazy. 🙂
• Jak mohu být více v kontaktu se svou instinktivní částí, která se nemusí nikoho ptát a prostě ví?
• Kde ve svém životě nebráním své hranice?

Odpovědět činem

Hned dnes, hned teď se zeptat sama sebe: Jak se cítím? Co cítím? Jak to mohu konstruktivně vyjádřit? A udělat to. Co pro mě znamená divočina? Kde ji mohu zažívat? A provést to. Když se teď rozhoduji, zda půjdu do kina nebo zda chci být s tímto mužem nebo zda chci místo studia rok cestovat nebo mít dítě nebo si dát místo hranolek lilek, jak se přitom cítím v těle = co říkají mé instinkty? A zařídit se podle toho. Jednáním dávám najevo respekt.

Akcí začleňuji tygra do svého života a dávám mu tak místo, které mu náleží

Pro mě to tehdy znamenalo jednak vstoupit opět do terapie a zpracovat velké množství vzteku a zloby, jednak začít trávit co nejvíce času v přírodě a s přírodou (tehdy jsem si zvykla na celodenní putování krajinou několikrát týdně, říkám tomu venčení tygra 🙂 ) Ale hlavně, hlavně to znamenalo každodenní mravenčí práci s pozorností: Co teď cítím? Co mi říká tělo? Je toto v souladu s mým divokým já? Nepřekračuji teď své hranice? Nenechávám někoho, aby lovil na mém území? 

Šlo o to, zapojit tygra do každodenního bytí. Jinak by dříve nebo později zase skončil v kleci. Zvyk je totiž železná košile – pokud jsme se jednou naučili a jsme-li společností dále podporováni, v potlačování divokosti, pak bez patřičné bdělosti do tohoto návyku opět upadneme.

Divočina je symbol vnitřního i vnějšího zdraví

Divočina vnitřní i vnější je symbolem celistvého, harmonického a mnohovrstevnatého bytí, kde existuje křehká a dynamická rovnováha vzájemných vztahů všech organismů i prostředí. Divočina je symbolem pro zdraví v jeho nejhlubší podstatě. Pro zdraví, které znamená víc než nepřítomnost nemoci.  Ničení vnější divočiny vede k rozvratu vnitřní divočiny. Nerovnováha vnitřní divočiny vede k znečištění té vnější. Obě jsou provázány, jsou dvěma stranami téže mince. Pečovat o obě znamená podporovat život v jeho plnosti.

Staňte se ekology své duše

Vydejte se do divočiny. Poznejte ji. Respektujte ji. Žijte s ní v harmonii. Pečujte o ni. Vstupte branou, kterou tvoří vaše sny. Vezměte si na cestu kompas – své porozumění snům. Stáhněte si e-book Sny – náš vnitřní kompas a vykročte.

P.S. Integrace – zapojení – tygra/ divoké části naší duše je možné až ve chvíli, kdy je ego připravené uznat vládu toho, co ho přesahuje. Ego křehké, které si nevybudovalo svou pozici ve světě (vnějším i vnitřním), by se možná při bližším kontaktu s tygrem rozpadlo. To je na samostatný článek. 🙂 Jen chci zdůraznit, že ke snům je třeba přistupovat s náležitým respektem a k sobě v procesu změny s laskavostí – nehnat se nikam, kde se bojím, že to nezvládnu. Případně si přizvat pomoc – moudrého průvodce, který s transformací pomůže. Třeba mě. 🙂

Jakékoli dotazy nebo připomínky jsou vítány na mém emailu olga@olgaplickova.cz nebo v mé Facebookové skupině Sny – náš vnitřní kompas.