Duševní nemoc jako ztráta spojení

“Duševní nemoc obrací lidi dovnitř. To si myslím. Drží nás navždy v pasti bolesti naší vlastní mysli, stejně jako bolest zlomené nohy nebo pořezaného palce upoutá vaši pozornost, drží ji tak pevně, že vaše zdravá noha nebo váš zdravý palec jako by přestaly existovat. “ (The Shock of the Fall, Nathan Filer, str. 277)

Kde končí jednotlivec a začíná společnost?

V současnosti převažuje ve veřejném prostoru (podle mě) představa, že duševní nemoc je záležitostí jednotlivce. Znáte to: teorie „špatné chemie v mozku“. Nebo hypotéza sněhových vloček – že duševně nemocný je člověk slabý, který tzv. „nic nevydrží“. Případně je to charakterová vada: nedostatek disciplíny, lenost, selhání výchovy. (Víte, že i obezita začíná být vnímána jako psychosomatická záležitost…no, bylo na čase, kdo někdy zajídal stres nebo smutek, ví…). Na nějaké úrovni je to pravda. Na jiné úrovni je to ale jen velmi částečné pochopení skutečnosti.

Kde je hranice mezi jednotlivcem a světem, ve kterém žije? Kde je hranice mezi vzduchem, který dýcháme, jídlem, které jíme a naším tělem? Kde je hranice mezi přírodou “tam venku”, ostatními lidmi a námi? Před padesáti lety jsme si mysleli, že nás ovlivňuje BUĎ nature (dědičnost, geny) NEBO nurture (výchova, vliv prostředí). Obor epigenetiky nám ukazuje, že je to OBOJÍ. Člověk může být nositelem nějakého genu, ale teprve vliv prostředí může (a taky nemusí) tento gen „zapnout“. Toto „zapnutí“ se pak může přenášet z generace na generaci, přestože již daná adaptace není potřeba. Myši prostředím „donucené“ k vyšší úzkostnosti rodí myšata, která jsou úzkostná a ta mají úzkostné potomky. Kde je tedy hranice mezi jednotlivcem a světem, ve kterém žije?

Nikde.

Je jen velmi arbitrární. Propustná. Důležitá. Nemá to být bariéra. Spíše komunikace.

Ztráta komunikace

A tak by bylo s podivem, kdybychom všichni nebyli dcerami a syny své doby. A naše doba vyzdvihla rozdělení a odlišení: toto není tamto, já nejsem ty, tohle je moje, tamto je tvoje, strom není vzduch a židle není stůl.

Vážím si hluboce výsledků takového přístupu (osvícenství děkujeme za koncept lidských práv, rozvoj vědy: chirurgie! antibiotika!, za jakés takés překonání tmářství (hony na čarodějnice!) atd.atd.). Zároveň myslím v dnešní době začínáme vnímat a řešit (díky generace Z!) odvrácenou stranu tohoto přístupu:

Oddělenost. Zoufalý pocit oddělenosti. A tím pádem ztráty smyslu.

Všimli jste si někdy toho, že když jste unavení a máte blbou náladu, svět tak nějak zešedne, jakoby všechno bylo fuk, nemělo význam, smysl… Zdá se mi, že to, co v tu chvíli nejvíc chybí, je VZTAH k okolí. Jakoby to člověka odpojilo, nemá na nic vliv a nic nemá vliv na něj, z hranice se stala zeď a komunikace byla přerušena. Zamyslíme-li se nad kontinuem (duševního) zdraví, jakoby existovala přímá úměra mezi pochopitelností (tedy možností se vztáhnout ke zkušenosti druhého) a závažností nemoci. Lehkou depresi chápe (skoro) každý, těžkou (skoro) nikdo. Trochu úzkostný byl někdy každý, panickou ataku pochopit zvenku může být obtížné. Schizofrenie děsí možná právě nejvíc svou záhadností: postižený žije v množině pro jednoho, nemá jak sdílet, co zažívá. Izolace je absolutní.

No, třeba to máte jinak. Každopádně, pokud bychom duševní nemoc brali obecně jako ztrátu spojení, pak je nemocná celá naše společnost. Nikoliv však všichni, samosebou.

Jsou tu jednotlivci a celé organizace, které budují mosty. A dávají mi naději.

O člověku se nyní často mluví jako o viru, kterým Země onemocněla. Jako o hamižném bohu destrukce, který ničí, na co přijde (v zoufalé snaze zaplnit prázdnotu v místě v sobě, kde měl být pocit propojení, ale zeje tam místo toho velká černá díra). Jsme takoví, ano.

Navázání spojení

Ale nejen takoví. Víte, co je to GREEN WALL? To je zeď, která spojuje: člověka a přírodu, lidi mezi sebou. Green wall je projekt, který regeneruje pás polopouště v oblasti afrického sahelu tak, aby zabránil rozšiřování Sahary a zajistil výživu pro místní obyvatele. Tam, kde byla dřív skoro pustina a lidé závislí na potravinové pomoci, je nyní (po deseti letech) 300000 zregenerovaných hektarů půdy, které uživí 500000 lidí!

Podobné projekty existují i v Indii nebo u nás. Třeba úžasný Lubor Křížek, který se zadržením vody v krajině zabývá dlouhodobě a jehož projekt můžete podpořit i Vy. Nebo Romana Ertlová a její Vodní víla: vykoupejte se v lomu se sladkovodními medúzkami a nasajte atmosféru bytostného spojení. Se vším, co je.

My lidé můžeme být úžasnou tvůrčí silou! Za předpokladu, že neztratíme nebo znovu-navážeme pocit bytostného spojení se sebou samými a s bytím jako takovým. Možná i proto pracuji se sny, možná toto je esence mé práce jako (psycho)terapeutky: znovu-navazování ztraceného spojení. Možná i toto je důvod pro napsání/editaci sborníku Depresivní společnost – jako memento pohledu, který hledá souvislosti (tedy spojení!) a tím oponuje příliš úzce vymezenému způsobu vnímání (duševního) zdraví coby problému jednotlivce.

Každého (duševně) nemocného vnímám jako ohromně důležitého posla, jehož klíčovou zprávou je informace o stavu zdraví společnosti a Země coby organismu. Vědecká revoluce modernity chtěla s konečnou platností vymýtit veškeré utrpení, všechny nemoci, chudobu a sociální problémy. Do jisté velké míry se jí to podařilo, jenže vyřešením jedné sady problémů jsme, zdá se, stvořili problémy jiné. Provedli jsme celoplanetární experiment, jehož výsledkem je jistota, že materiální zabezpečení a absence infekčních nemocí nestačí k tomu, abychom žili plný život. Přežití je podmínka nutná, nikoliv dostačující.

Věřím, že budeme umět navázat, co bylo zpřetrháno a znovuprožívat organické propojení v paradoxní jednotě postoje TO I ONO, místo slepého trvání na postoji „BUĎ A NEBO“. Pokud tomu věříte také a tato slova s Vámi souzní, prosím o sdílení tohoto článku. Pokud Vás zajímá více o tom, co Vám může přinést práce se sny, buďte hosty na mém webu nebo FB stránce. A pokud se zajímáte o souvislosti mezi duševními nemocemi jednotlivců a stavem společnosti, pořiďte si sborník Depresivní společnost, kde se tímto tématem zabýváme z různých stran.