Dokončení

Hodina mezi psem a vlkem

Hodina mezi psem a vlkem nastává kolem čtvrté hodiny ranní. Je to doba, kdy noc ještě neskončila a den ještě nenastal. Chvíle, kdy temnota se zdá největší, přestože úsvit už je blízko. V ročním období této hodině odpovídá leden – slunovrat už byl, přesto slunce vychází pozdě a zapadá brzo, venku vládne chladná paní Zima a nic nenasvědčuje tomu, že jaro je blízko. Staré ještě úplně neodešlo a nové ještě nevzniklo. Území nikoho.

Kdo je alespoň trochu v souladu s přírodními rytmy (venku i uvnitř), má v této době spontánní potřebu uzavírat a propouštět to, co již dosloužilo a vytvářet tak prostor pro něco nového. Tam, kde se proces dokončení týká někoho dalšího, často narazíme na nemožnost dosáhnout kýžené úlevy spojené s dokončením. Tušíme, že se naše emoce, pocity a přesvědčení vlastně druhého člověka netýkají, on/a je spouští, ale není jejich příčinou. Nebo není setkání fyzicky možné – druhý člověk odcestoval nebo zemřel.

A my s sebou vlečeme pytel slov, pocitů a emocí, které nás zatěžují a svazují. Potřeba vyjádřit se, je palčivá a víme, že pak, PAK, budeme schopni dalších kroků: smíření, přijetí a odpuštění. Nejdříve „to“ ale potřebujeme ze sebe dostat.

Aktivní imaginace

Termín zavedl hlubinný psycholog C. G. Jung pro vědomou práci ve vnitřním světě. „Imaginace“ jako představivost a „aktivní“ jako výzva k spoluvytváření obsahu imaginace. Velký význam aktivní imaginaci dává poznatek současných neurověd (ála „američtí vědci zjistili“ 😀 ), že části mozku zodpovědné za zpracování emocí (limbický systém, amygdala apod.) nerozlišují mezi „skutečným“ a fantazijním zážitkem.  Naše reakce – emoční i fyzická – je v obou případech stejná.

Nemusíte ale být neurovědec, abyste věděli, o čem mluvím – kdo z nás neměl noční můru, kdy se vzbudil zpocený, udýchaný, možná dokonce s křikem – prožitek v těle byl brutálně skutečný, přestože se vše odehrálo „jen“ ve snu.

Tato skutečnost je využívána v terapii v podobě nejrůznějších výletů do vnitřního světa, kde Vás hlas průvodce provede nějakým léčivým zážitkem: uzdravujícím setkáním s vnitřním dítětem, péčí o vnitřní ženu, zážitkem bezpečí apod. I v těchto případech se člověk, aby bylo dosaženo kýženého výsledku, musí aktivně zapojit a spolupracovat.

Neexistuje žádná oficiální hranice mezi jakýmkoli výletem do vnitřního světa (např. meditací) a aktivní imaginací – protože každý takový výlet vyžaduje aktivní spoluúčast výletníka, dalo by se vlastně říct, že každá meditace, každá práce ve vnitřním světě, je aktivní imaginací.

Přesto jsem se rozhodla, pro lepší pochopení smyslu a výhod aktivní imaginace, ji na chvíli uměle oddělit od ostatních technik. Mohu tak ukázat jednu velikou výhodu, kterou nabízí: úplnou svobodu imaginujícího dělat si ve svém světě, co zrovna potřebuji. Třeba dokončit v bezpečí vnitřního světa to, co o dokončení žádá a v bdělé realitě je spojeno s nepřekonatelnými překážkami.

Jak to funguje

Imaginace Vás zavede do vnitřního světa. Tam se potkáte s tím/tou, s kým se potkat potřebujete. Řeknete vše, co máte na srdci. Rozloučíte se, poděkujete. A je to.

Proces imaginace je sám o sobě velmi jednoduchý. Díky tomuto nástroji se můžete rozloučit s někým, kdo odešel tak náhle, že jste to nestihli. Můžete se omluvit někomu, komu jste ukřivdili a s kým už v bdělém životě nelze mluvit. Můžete se potkat se svým vnitřním kritikem, poděkovat mu za dosavadní spolupráci a odeslat ho do zaslouženého důchodu. 😊 Můžete si od plic vše vyříkat s bývalým šéfem. (Nebo i současným, když na to přijde.) Můžete cokoli. Cokoli a jakkoli to potřebujete. Můžete plakat, obviňovat, křičet, nadávat, prát se, klečet a prosit, objímat a zahrnovat láskou.

Ale pozor!

Uvědomme si, že pokud bychom do imaginace pozvali skutečnou osobu ve věci sporu/křivdy/ublížení a ve hře je vztek, zloba, pomsta apod., na energetické úrovni bychom svou negativní energii danému člověku poslali skutečně! A to nechceme. Jednak proto, že to není fér (vysvětlím níže) a za druhé proto, že to hraniční s černou magií.

Často říkáme např. „on/a mě naštvala“. Málokdo ale chodí po světě s plánem záměrně štvát lidi. Většinou je to tak, že „on/a“ zkrátka udělá něco tak, jak to v danou chvíli umí nejlépe a my se naštveme, protože se nám to z nějakého důvodu nelíbí. Ano, správně: MY SE naštveme. My naštveme sami sebe na základě toho, co „on/a“ udělala. „On/a“ je jen spouštěč našich emocí, nikoliv jejich příčina.

Protože tedy naše emoce patří nám, druzí nám pouze zrcadlí něco, co je také naše. Možná si nechceme přiznat, že jsme stejní. Nebo nám svým jednáním nasypou sůl do nezhojené rány utržené kdysi v dětství. Druhý člověk nám tak reprezentuje, symbolizuje nějakou část nás samých (např. vnitřního kritika, oběť, agresi…). A s touto částí nás samých budeme v aktivní imaginaci mluvit.

Ať už cítíme a chceme vyjádřit cokoli a jakkoli, vyplácí se postupovat s respektem, úctou i laskavostí – koneckonců jsem všichni propojeni a na hlubší úrovni je jedno, jestli je ublíženo nám nebo druhým. Tento postoj Vám umožní zcela bezpečně vyjádřit veškeré emoce v jejich absolutní síle (včetně násilí), aniž byste tím kohokoli ohrozili. (Zdá se Vám laskavost, úcta a respekt v přímém rozporu s potřebou někomu pořádně od plic vynadat nebo mu jednu vrazit? Nemusí být, ale to je na jiný článek.)

Jak na to

Aktivní imaginaci můžete provozovat sami: zařídíte si 30 – 60 minut nerušeného času, ponoříte se do svého vnitřního světa, potkáte se tím, s kým se potkat potřebujete….a je to. Tolikrát, kolikrát potřebujete.

Někdy je těžké být zároveň tím, kdo připravuje pro imaginaci vnitřní prostor a tím, kdo tam potřebuje něco vyjádřit a uzavřít, proto se můžete (pro začátek) nechat vést – třeba mnou: Připravila jsem pro Vás aktivní imaginaci Dokončení.

Můj hlas Vás dovede „dovnitř“  Vašeho vnitřního světa a „ven“ – na Vás zůstane pouze „prostředek“ –  děj, který se v ní odehraje, setkání a dokončení toho, co je potřeba.

Podívejte se na aktivní imaginaci Dokončení ZDE.