Cena bytí

Myslím, že v době Adventu a Vánoc je to nejvíce do očí bijící: oficiálně svátky klidu a míru, v praxi pro mnohé největší stres v roce. V práci roční uzávěrky, doma úklid, pečení, zdobení, shánění dárků. Pokud vánoční shon milujete, naplňuje Vás, nečtěte dále a jděte péct jedenáctý druh 😉 Pro nás ostatní tu mám takové zamyšlení, proč tolik upřednostňujeme aktivitu před prostým bytím.

Co přináším

Co má větší hodnotu stojí více peněz něž to, co má menší hodnotu. Zvykli jsme si. A zároveň … ty „věci“, o kterých tvrdíme, že jsou nejcennější – dech…bytí…láska…se za peníze koupit nedají. Jak to tedy je s tou hodnotou? Jak zvnitřnit pocit sebe-hodnoty, když nenabízíte světu viditelně nic, co by se dalo vyvážit zlatem a zároveň jste byli vychováni v rodině (a společnosti!), která na základě viditelného (rozuměj materiálního) úspěchu posuzovala míru vaší dospělosti a hodnoty?

Je to už půldruhé dekády, co jsem chodila na úžasné arteterapeutické workshopy Kamily Ženaté. Arteterapie je velmi funkční způsob, jak nechat promluvit ty části sebe sama, které neumí používat jazyk – typicky tedy ty vnitřní postavy, které jsou napůl nebo zcela nevědomé (ať už vytěsněné/ potlačené nebo nikdy neuvědomované). Arteterapie umožňuje zhmotnit stav vnitřního světa – naše emoce, prožívání, pocity – podobně jako to dělají sny.

Jedním z úkolů, který si dodnes pamatuji, byla série zadání, jejichž cílem bylo pomoci nám zmapovat krajinu naší duše a vyznat se v tom, co v nás často nevědomky působí za tendence, vlivy a pnutí. Součástí tohoto úkolu bylo například namalovat „pocit dítěte doma“ (rozuměj pocit nás coby dítěte, kdysi doma, v původní rodině) a dále emoce jako vztek, smutek, bolest, strach, radost, uspokojení nebo koncepty „moje vnitřní žena“, „můj vnitřní muž“, táta, máma…

Malovali jsme a povídali, sdíleli a pracovali a na konci složili všechny obrazy k sobě tak, aby byly u sebe ty, které si byly podobné technikou a barevností. Jaké bylo překvapení všech, když například zjistili, že „pocit dítěte doma“ se nápadně podobá obrazu znázorňujícímu vztek, strach a smutek, a že „vnitřní muž“ je dokonalou kopií obrazu znázorňujícího otce atp. V našem podvědomí (v našem emocionálním a fyzickém těle) je dokonale uloženo všechno, co nás formovalo a co jsme v pudu sebezáchovy vytěsnili, abychom mohli přežít zhusta nehostinné podmínky svých původních rodin.

Jedním z arteterapeutických úkolů bylo také namalovat „co nabízím a co potřebuji“. To byl opravdu oříšek. Můj intenzivní pocit z té doby byl, že nenabízím nic. Namalovala jsem vodní hlubiny a modrý leknín/lotos s dlouhým kořenem – ovšem dno chybí, kořen tedy volně splývá v hlubinách. Arteterapie byla jedním z mnoha způsobů, jak zjistit, kdo doopravdy jsem. Jsem-li jako leknín… co to znamená?

Dělej něco pořádného!

Byla jsem vychována v rodině, která nebyla nijak zvlášť výjimečná. Mí předkové se živili zejména zemědělstvím, byli to kováři, pekaři a mlynáři. Počátkem dvacátého století se vrhli na vzdělání a stali se z nich advokáti a inženýři. Jakoby tím kopírovali vývoj celé společnosti. Jejich motto bylo „Dělej něco pořádného“ – a pořádného znamenalo to, co produkuje hmatatelné výsledky.

Tomáš Sedláček často ve svých pravidelných příspěvcích psaných pro Hospodářské noviny zmiňuje, že se západní ekonomika stává čím dál tím „měkčí“ a „oduševnělá“ – zatímco dříve (ještě cca před sto stopadesáti lety) nejvíce lidí pracovalo v „tvrdém“ zemědělství (v Evropě 19. století to bylo mezi 35 – 65%) (Allen, 2014) a průmyslu (kolem 30 – 40%) a nejméně zastoupena byla sekce tzv. služeb (méně než 20%). Dnes je v západním světě tento poměr obrácený: nejvíce (přes 70%) lidí je zaměstnáno právě ve službách a nejméně v zemědělství (pouze cca 2%!).

Službami je zde myšlen například zdravotnictví, školství, obchod nebo vláda. Někdy se také mluví o tzv. terciálním sektoru. (Za hlavní zakladatele ekonomických sektorů se považují ekonomové Allan Fisher, Colin Clark a Jean Fourastié.) V posledních dekádách bylo nutné přidat k původním třem sektorům ještě čtvrtý (znalostní ekonomika), kam spadá např. věda, výzkum, vysokoškolské vzdělávání ale i zábavní průmysl; a následně ještě pátý –  sektor IT technologií. Čím vyspělejší ekonomika, tím méně lidí je – díky mechanizaci – nutných pro obstarání základních životních potřeb (potravin) a tím více lidí je potřeba v oblasti druhotného zpracování surovin (na výrobu a údržbu oněch strojů, které umožňují efektivní zemědělství) a řízení stále složitějších sociálních struktur, které jsou potřeba ke koordinaci a řízení stále většího množství lidí a institucí (škol, zdravotnictví, vedení firem, globální politika, státní aparát atd. atd. atd.), jimž bylo umožněno vzniknout právě díky lepšímu zemědělství (které znamenalo více potravin pro více lidí a méně lidské práce pro jejich získání).

K obstarání základních životních potřeb je tedy nutné čím dál tím méně lidské síly, což vytváří prostor pro rozvoj dalších a dalších ekonomických nadstaveb – vědecký, informační a technologický pokrok nevídaného rozsahu. Jak to, že místo toho, abychom méně pracovali (protože k obživě nám coby společnosti stačí méně práce než kdykoliv předtím), pracujeme spíše čím dál tím více? (O dvacetihodinovém pracovním týdnu se pouze šeptá v idealisticko-naivních kruzích, než že by se o něm vážně uvažovalo.)

Co je víc: koruna nebo kořen?

Má nadstavba menší hodnotu než základ? Kořeny bez koruny mohou sice existovat, (viz třeba článek zde), ale jedno bez druhého typicky nemůže žít. To jen my lidé se často tváříme, že pouze naše aktivita, produktivita (koruna), má smysl, ale naše kořeny – naše bytí – je nedůležité. Jen tak si lze vysvětlit, že většina lidí tráví většinu svých dní děláním něčeho a „jen tak být“ je vyhrazeno pouze nejmenším dětem (a někdy ani to ne) a často považováno za lenost.

Možná jste stejně jako já „oběť“ Kantova morálního imperativu aneb kdyby všichni jen tak „byli“, kdo upeče housky a odoperuje zlomenou nohu? Byla jsem vychována tak, abych byla co nejužitečnější pro druhé a tento užitek se měřil konáním. Když chtěl můj táta opravdu někoho vyzdvihnout, řekl o něm, že to je velký dříč.

Nejen chlebem živ je člověk

(Matouš 4:4, Bible) – To byla také oblíbená rodinná „hláška“ – ovšem z různých důvodů zůstávala spíše teoretickým prohlášením, než praktickou realizací. Kde se vůbec v naší rodině a ve společnosti bere ona hrůza z lenosti a neproduktivity? Sociolog Max Weber si již na počátku 20. století všiml, že protestantské (zejména kalvínské) hodnoty jsou živnou půdou pro rozmach kapitalismu: kalvínský protestantismus nás nabádá ke střídmosti, šetrnosti a střízlivosti, k životu naplněnému praktickými aktivitami a zřeknutím se rozhazovačné okázalosti. Zisk je zde viditelným měřítkem toho, jak se člověku daří tyto hodnoty naplňovat. Hromadění kapitálu se stává znakem boží přízně, práce přestává být pouhou nutností potřebnou k obživě a stává se hodnotou sama o sobě. Být aktivní je doslova Boží. Být pasivní je cesta do pekel. Moje rodina byla nominálně katolická, nicméně jejich činy/zásady byly veskrze kalvínské. Je opravdu nesnadné být leknínem v užitkové zahradě.

Dalo by se předpokládat, že určité výše zmiňované změkčení ekonomiky bude živnou půdou pro rozvoj našeho vztahu k Bytí. Bohužel se ale zdá, že tomu tak není, že jsme jen rozšířili oblast aktivity do zón, které byly předtím neproduktivně pasivní. V okamžiku, kdy se tisíce lidí začnou živit tím, že žijí duchovně, něco se nenávratně ztratí. Algoritmy sociálních sítí jsou často neúprosné: je třeba získávat pozornost, lajky, návštěvnost, čtenost. Monetizujeme (přeměňujeme na peníze) svou vlastní podstatu, své emoce, svou identitu, své já. Kdo má takovou sílu, takovou vnitřní integritu, aby sdílel, to, co cítí, že je potřeba sdílet, nezávisle na tom, kolik pozornosti a lajků se mu za to dostane? Navíc, pokud je toto sdílení zdrojem obživy?

Co potřebuji

Možná by se ale dalo zvolat: když ale všichni budou péct housky a operovat kolena, kdo nám bude připomínat naši podstatu, která je čistým Bytím? Tenkrát na arteterapii představoval obraz „Co potřebuji“ zlaté zářivé světlo a byl téměř identický s obrazem jménem „Co mě léčí“. Na obou byly soustředné kruhy světla – tlumenější na okrajích a zesilující směrem ke středu až do výbuchu zlatého, jasného a přesto neoslepujícího světla úplně uprostřed největších čtvrtek, které byly k dispozici. Obě vyobrazení měly leccos společného s mandalami. Když jsem měla popsat, co pro mě představují, řekla jsem: „Bytí.“

Aktivita je božská, ovšem pasivita také. Stejně jako den potřebuje noc a nádech je následován výdechem, potřebujeme i my střídat aktivitu s pasivitou. A Advent a zima obecně je skvělá příležitost pro ztišení se, zvnitřnění a „jen-tak-bytí“. Volá vás to? Zkusíte to?

Naše duše hovoří tiše a lze ji zaslechnout nejlépe stranou od všeho vnitřního i vnějšího ruchu. Meditace, jógová praxe, půsty, pobyty ve tmě, práce se sny, modlitba, kontemplace, putování – to všechno a mnoho dalšího jsou způsoby, jak se dotknout věčnosti – jinými slovy, jsou to cesty k Bytí. A nebo sny, samozřejmě. To bych nebyla já, kdybych nestočila řeč na sny. Inu, když je mi něco stabilním, laskavým a bezpečným průvodcem na cestě životem už více jak čtvrt století, člověk si nemůže pomoct a má chuť to šířit dál. Kdo ví, třeba i vás mohou sny takto doprovázet. Více informací najdete zde. A přeju vám advent takový, jaký chcete!

Leknín, který je…

Darem leknínu je přetvářet bahno…

Jsem nejvíce aktivní, když jsem pasivní…

Některé zdroje:

1.  Allen, Robert C. Economic structure and agricultural productivity in Europe, 1300–1800. European Review of Economic History. S. 1–25. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-27. (anglicky) Archivovaná kopie. economics.ouls.ox.ac.uk [online]. [cit. 2020-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-27.
2. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kategorick%C3%BD_imperativ