Pohádka jako kolektivní sen (Maleficent a Aurora trochu jinak)

Pohádka jako kolektivní sen

Pohádky mi začaly dávat smysl ve chvíli, kdy jsem přišla na to, že se jim dá rozumět stejně jako snům. Lze je totiž chápat jako jakýsi kolektivní sen – otisk aktuálního dění v kolektivním (ne)vědomí. Příběh, který pohádka vypráví, má tak význam pro všechny, které nějakým způsobem osloví. Abychom pohádce rozuměli, potřebujeme znát symbolický jazyk, kterým mluví.

Symbol je znak, který odkazuje jinam – na něco jiného. A každý symbol má několik vrstev a dá se na něj nahlížet z mnoha úhlů. Proto je téměř nemožné říct, co přesně nějaký symbol znamená a dojít k jedinému, univerzálně platnému, výkladu nějaké pohádky. Považuji to za výhodu: každý si tak může pohádku vyložit po svém podle toho, v jaké situaci se nachází a jaké „struny“ v jeho vnitřní světě příběh rozezní.

Pokud mě nějaká pohádka emočně zasáhne – beru to jako signál, že se mě tento kolektivní sen nějak týká – a vykládám ji, jakoby to byl sen, který se zdál mně osobně. Ukážu to na příkladu filmové pohádky Maleficent (Zloba, královna černé magie). Protože se mi nelíbí česká verze názvu, stejně jako překlad jména titulní hrdinky (Zlobilka), budu nadále používat název i jméno původní (tedy Maleficent).

Maleficent

Maleficent je pohádka na motivy Šípkové Růženky, v  originále Aurory, vyprávěná tentokrát z pohledu zlé čarodějnice – víly – sudičky, která Auroru prokleje: Až bude Auroře 16 let, píchne se do prstu o vřeteno kolovratu a usne spánkem podobným smrti, vysvobodit ji může pouze polibek z pravé lásky.

V klasických verzích této pohádky se nedozvídáme o povaze zlé čarodějnice – víly – sudičky nic. Zkrátka je zlá a hotovo. Jenže… To spíše vypovídá o naší kolektivní neochotě zabývat se – porozumět – našim stínům, než o tom, že by na zlu nebylo nic, o čem by stálo za to vyprávět. I proto považuji pohádku Maleficent za důležitou – jedná se možná o důkaz toho, že se cosi v našem kolektivním (ne)vědomí mění.

Kolektivní sen jako zrcadlo individuálního příběhu

Je to více jak rok, kdy jsem tuto pohádku viděla poprvé. Od té doby jsem se dívala mnohokrát. Pokaždé mě příběh velmi zasáhl, nikdy se to neobešlo bez slz. Ve snech i pohádkách nám silné emoce pomáhají najít ten moment (nebo momenty), které jsou pro nás obzvláště osobně důležité.

Protože neusiluji o kolektivní/obecný výklad významu pohádky, ale o pochopení osobní zprávy, kterou pro mě příběh má, mohu při snaze pohádce porozumět postupovat úplně stejně, jakoby se jednalo o můj sen (a také mohu příběh vyprávět tak, jak mi utkvěl v paměti, bez ohledu na to, že tím některé pasáže vynechám nebo trochu pozměním):

Vidím dvě říše: Lesní říši (Blata), kde bydlí mladičká víla s velkými křídly – Maleficent – a spousta dalších kouzelných tvorů a kde všichni žijí v harmonii se sebou i okolím. A Zemi lidí ovládanou mocichtivým králem, kde v harmonii žije málokdo, pokud vůbec někdo – tam bydlí chudý chlapec Stefan, který se jednoho dne potuluje blízko hranic obou říší a je okouzlen drahými kameny, které objeví v tůni. Je přistižen strážci hranic Lesní říše a seznámí se s vílou Maleficent. Stanou se z nich přátelé, jejich vztah se stále prohlubuje a k jejím  šestnáctým narozeninám dá Stefan Maleficent dar: polibek z pravé lásky.

Zem lidí závidí krásu a bohatství Lesní říši a lidský král si chce tuto kouzelné území podmanit. Vytáhne se svou armádou do boje. Kouzelné bytosti v čele s  Maleficent ale útok odrazí. Král je raněn a pomalu umírá. Prohru cítí jako své selhání a vyzývá k pomstě: ten rytíř, který porazí Maleficent, dostane za manželku princeznu a stane se králem. Vidím Stefana, který už dávno nechodí za Maleficent, jak je zcela pohlcen svými ambicemi a nyní cítí svou šanci: vydává se do Lesní říše, potkává se s Maleficent a ta mu odpouští, že na ni tak dlouho zapomínal. Vše se zdá být v pořádku, až jednou…Stefan sedí s Maleficent u vody, dá jí napít uspávacího nápoje a chce ji zabít. Není toho ale schopen. Alespoň jí tedy uřízne křídla. Donese je do hradu, ožení se s princeznou a stane se králem.

Když se Maleficent probudí, její zoufalství a bolest jsou nekonečné. Jejím společníkem se stává krkavec/muž Diaval, s jehož pomocí se dozvídá, proč ji Stefan zradil. Že to byla touha po moci, která z něj málem udělala málem vraha. Maleficent propadne zlobě a chce se pomstít. Na Lesní říši padne stín. Když se dozví, že se králi a královně narodila dcera, rozhodne se udeřit. Přichází na křtiny a novorozenou Auroru prokleje: než bude Auroře 16 let, píchne se o kolovrat a usne spánkem podobným smrti  – pouze polibek z pravé lásky ji může vysvobodit.

Král Stefan rozkáže najít a zničit veškeré kolovraty v království. Dceru Auroru svěří do péče tří dobrých vil, které ji mají ukrýt a starat se o ni až do dne po jejích šestnáctých narozeninách. Víly ji vezmou tam, kde to znají nejlépe – co nejblíž Lesní říši, odkud pocházejí. Maleficent bedlivě sleduje, co se s malou Aurorou děje…vidí, jak je pro víly – zvyklé spíš poletovat a hrát si, než se starat o dítě – složité pečovat o ni a stále více do této péče zasahuje. Jak ubíhá čas, Maleficent ani neví jak, se s  Aurorou sblíží. Aurora je touto svou „kmotrou“ naprosto fascinována a nadšeně se chystá bydlet s ní v říši Fantazie.

Mezitím je král Stefan sžírán touhou Maleficent porazit a zároveň z ní má hrůzu. Veškerou svou energii směřuje pouze k vymýšlení obranných mechanismů a výrobě zbraní, které mu mají pomoci se Maleficent zbavit. Blíží se osudný den Aurořiných šestnáctých narozenin. Aurora se „náhodou“ dozvídá pravdu o svém původu a prokletí. Zraněná a zrazená prchá ke svému otci, který ji dá okamžitě zavřít do věže a sám se připravuje na finální střet s Maleficent. Kletba ale začíná působit…Aurora se píchne o vřeteno a upadne do spánku. Maleficent je zdrcená. Přijíždí na hrad krále Stefana, nachází spící Auroru, omlouvá se jí a říká jí, jak moc ji má ráda. Nakonec ji políbí na čelo. Aurora se probouzí, protože láska Maleficent k  Aurorě zlomila kletbu. Obě se snaží vyplížit z hradu, ale střetnou se s králem Stefanem.

Stefan a Maleficent spolu bojují. Aurora mezitím najde uvězněná vílina křídla, osvobodí je a křídla znovu vrostou Maleficent do zad. Ta okamžitě vzlétne a snaží se odletět oknem hradu pryč. Král Stefan ji ale chytí železným řetězem za nohu a tak chvíli letí nad hradem spolu, než se Maleficent podaří přistát na jednom z  cimbuří. Drží Stefana pod krkem a hrozí, že ho udusí…doba zloby a pomsty ale už minula…Maleficent ho propouští…a chce odletět…král Stefan po ní skočí, chvíli opět letí spolu, než ho Maleficent ze sebe setřese, král padá do hlubin a zabije se.

Končí doba bojů a závisti, Země lidí i Lesní říše jsou konečně sjednocené – jejich královnou se stává Aurora, člověk, který je bytostně propojený s oběma světy.

Výklad pohádky (osobní význam)

Stejně jako při práci se snem i zde si kladu doplňující otázky. Pomohou mi lépe pochopit, která místa „snu“ (pohádky) jsou pro mě obzvláště důležitá a proč:

Jaký je nejemocionálnější moment příběhu? – Jednoznačně chvíle, kdy se zrazená Maleficent probouzí a zjišťuje, že nemá křídla; pak také moment, kdy svou láskou probouzí Auroru z  prokletého spánku. Emoce: zoufalství, beznaděj, bezmoc a bolest; respektive úleva a naděje.

Co z mého života mi tyto emoce připomínají? – Pocit beznaděje a bezmoci, když z nějakého důvodu nabydu dojmu, že mi „chybí křídla“, že stojím na místě a nemohu se hnout.

Čím mě příběh oslovuje? – Téma boje, nepochopení, pocit malosti a oddělenosti, který plodí závist, bolest a zradu.  Naději, že boj může být nahrazen úctou, respektem a láskou.

Co je v příběhu mého? – Znám ten pocit, kdy sama sobě řežu křídla. Vím, jaké to je samu sebe zradit. Rozumím Stefanovi a je mi ho líto – mohl mít vše, po čem toužil a ještě mnohem víc – kdyby nepropadl dojmu, že je na všechno sám a boj je jediná cesta. Kdykoliv uvěřím, že nic neznamenám a že svou hodnotu musím sama sobě dokázat, přicházím o svá křídla a moje duše obroste trním.

Překlad symbolického jazyka pomocí asociací

A stejně jako při práci se snem, hledám pomocí asociací významy symbolů:

Maleficent  = jádrem zloby bývá zrada, bolest a zklamání…síla, moc ve své úplné čistotě a nevinnosti, přirozená a léčivá, spojení s přírodou, vnitřním světem, duší

Král – Stefan = ego … z pocitu malosti a oddělenosti často vzniká komplex méněcennosti a následně závist a touha ovládat

Diaval – muž/krkavec = vyslanec síly, zárodek spojení lidského a lidství přesahujícího

Křídla = svoboda, rozlet, samostatnost

Země lidí = vědomí

Lesní říše = (ne)vědomí, duše

Aurora = nové ego – vědomí, nové možnosti (Aurora znamená Jitřenka)

Přepis příběhu s použitím přeložených symbolů: Boj Ega a Duše

V mém nitru existují dva světy, které někdy vnímám jako oddělené: svět vědomí a svět (ne)vědomí, svět ega (Země lidí) a svět duše (Lesní říše). Ve světě duše/ (ne)vědomí panuje harmonie a soulad, žije zde velká a přirozená síla, čistá a nevinná, která má moc léčit a uzdravovat vše živé (Maleficent). Na světě ega/vědomí ulpívá stín malosti, pocitu oddělenosti – ego závidí duši její krásu, harmonii a sílu, rodí se v něm touha se této krásy zmocnit, podmanit si ji, a tím se zbavit ochromujícího komplexu méněcennosti.

Ego (král) zbrojí a táhne do boje. Síla duše ale snadno takový útok odrazí, ego je zraněno, ale nepoučeno. Naopak, snaha porazit a zmocnit se duše a jejích krás je nyní ještě silnější: poháněná touhou po pomstě za domnělé ponížení. Bezduchá ambice a posedlost mocí udělá cokoli, aby dosáhla svého – vlichotí se k síle duše a nakonec ji obere o to nejcennější: křídla – svobodu, sílu, samostatnost. Dary duše byly vypleněny, zrazeny a pošpiněny. Na duši padá temnota, síla, která byla tak čistá a nevinná, nyní zuří a chce se pomstít.

Kousek duše (křídla) byl ale zanesen do vědomí a ač za příšerných okolností a za velké bolesti, přesto tu začíná působit: uprostřed vší zloby, rozkolu a tmy se rodí nové světlo – Aurora/Jitřenka – naděje na nový způsob života, smíření, na lásku. Aurora je zárodek vědomí/ega, které je ve světě duše doma, a proto nemá potřebu se ho zmocňovat.

Kletba ale nemůže být zlomena tak snadno. Nezralé ego (z pocitu oddělenosti závistivé a toužící po moci) neumí jinak než znovu a znovu opakovat stejné chyby. Opět se pokusí sílu duše zabít a znovu je poraženo. Ještě jednou dostává šanci nahlédnout svůj omyl, pochopit, že mohlo mít všechno, po čem toužilo – že se mu svět duše v lásce sám nabízel – jen kdyby složilo své zbraně, strach, závist, malost a pochopilo, že oddělenost je iluze…a znovu tuto šanci promarňuje a umírá.

Když mé staré já zemře, to nové může žít a vzkvétat: nové ego, Aurora/Jitřenka. Dívka, která spojuje oba světy – vědomí/(ne)vědomí, ego/duši – jediným poutem, které nespoutává – láskou a úctou.

Osobní rovina pohádky – něco končí a něco začíná

Vyložila jsem si pohádku o Maleficent, jakoby to byl můj sen. A dozvěděla jsem se něco o původu svých pocitů bezmoci, beznaděje, malosti a ztracenosti, které vznikají, když zapomenu, že svět duše není něco vzdáleného a nedosažitelného. Kdykoliv budu mít v budoucnu pocit, že nemohu létat, měla bych se pozorně podívat do svého nitra: neplíží se tam někde můj starý program „jsi bezcenná“ s nožem v ruce?

Je čas vzdát se starých pořádků. Aurora se už narodila. Moje vědomí/ego může (musí!) žít v souladu s (ne)vědomím. Ego/vědomí se nemusí (nesmí!) měřit s (ne)vědomím. Může ho milovat a být jím okouzleno. Může nacházet stále nové a nové způsoby vtělování/ zhmotňování všeho magického a kouzelného, co v této Lesní říši objeví. A to stačí.

Zrnko univerzální pravdy v individuálním příběhu

Výše uvedený výklad si nenárokuje univerzální platnost. Má být ukázkou toho, že i pohádka může přinášet velmi osobní zprávu. A přece…něco mi říká, že v něm zrnko kolektivní pravdy je. Myslím…cítím…že žijeme v době dozrávání vědomí k celistvosti. Ve snech i pohádkách přestáváme zabíjet draky, upalovat čarodějnice a vyhánět baby jagy do temných lesů…V Avatarovi místo toho na draku létáme, v nové verzi Popelky nacházíme pochopení pro macechu, v Maleficent zjištujeme, že odvěký nepřítel je vlastně hrdina…Zdá se, že objevujeme cestu ke svým stínům a tomu, čeho jsme se od pradávna báli.

Zabýváme se temnotou ne proto, abychom našli nový způsob, jak se jí zbavit, ale protože začínáme chápat, že k nám neodmyslitelně patří, že je naše – a navíc, že téměř nikdy není taková, jaká se na první pohled zdá. Zjišťujeme, že náš největší nepřítel je přesně to, co nám celý život chybělo ke štěstí. Co jsme považovali za světlo, je často temné a co vypadalo temně, svítí.

Jitřenka jako světlo kolektivní naděje

Západní civilizace se už staletí chová jako člověk posedlý světlem a vytěsňující vše, co jen trochu připomíná tmu.

Skoro se dá říci, že jsme chtěli jen světlo (rozum, pokrok, konec nemocí, bídy a utrpení) a našli jsme jen tmu (světové války, koncentrační tábory, totalitní režimy, hospodářské krize, rozdělení světa na bohatý a chudý atd., atd.).

Ve vší té tmě nám ale nezbývá než – konečně – začít vidět srdcem.

Šli jsme za světlem, našli jsme tmu. A v té tmě vidíme, že nad obzorem vychází Aurora/Jitřenka.

Světlo nového – celistvějšího – způsobu bytí.

Děkuji, že jste dočetl/a až sem. Pokud vás můj způsob přístupu ke snům – pohádkám – oslovil, stáhněte si e-book Sny – náš vnitřní kompas a zkuste si hned příští pohádku/sen vyložit. 🙂

Vaše připomínky, náměty či reklamace uvítám na emailu olga@olgaplickova.cz