Sny - náš vnitřní kompas
Olga Plíčková
Minule jsem si položila otázku, proč toužím po stále větším spojení se svou přirozenou/ přírodní/ divokou částí a zároveň se jí bojím a utíkám před ní. Mou touhou je stát se součástí toho divokého přirozeného světa mé duše, být spojena se svou životní silou, kterou ve snu reprezentoval tygr a džungle. Přesto, když tu možnost mám, prchnu.
Odpovím obrazně: Představte si, že se ve vašem bytě záhadně ztrácejí věci. Marně se snažíte své cennosti ochránit, kdykoli se v domě ocitne něco cenného, za chvíli to zase zmizí – s největší pravděpodobností u vás úřaduje tzv. „pokladožrout“. 🙂 A teď si představte, že zdědíte velký poklad. Přinesli byste si ho domů? A nechali ho sníst pokladožroutem? Asi ne, že?
Byt jsem já. Cennosti jsou mé talenty a dary, které postupně objevuji. Pokladožrout je cosi, co se jimi živí. Cosi, co se živí mou tvořivostí a životní energií.
Citlivým povahám doporučuji ve čtení pokračovat jen na vlastní riziko. Nebo si dát panáka. 🙂 Sen, který popíšu je totiž opravdu brutální. (A neříkám to jen proto, abych ve vás vybudila zvědavost a vy četli dál.)
Jdu s nějakým mužem k němu domů, nejdřív mi ukazuje hodně starý tmavý sklep, má tam sud, říká, že je připraven na stáčení a já nějak vím, že tam je zabité dítě, asi tak čtyřleté pětileté… a že stáčet se bude jeho krev…
Je to tak děsivé – vím, že si to v té chvíli nesmím připustit, jinak mě zabije taky, musím vyvolat dojem, ze s nim spolupracuju, a pak se nějak dostat pryč…radši tedy nic necítím, i když vím, že kdesi hluboko se skrývá HRŮZA, strach o život, totální OHROŽENÍ!
Dravec, Modrovous. Tak ho nazvala C. P. Estés ve své knize Ženy, které běhaly s vlky. Vrcholně nepřátelská postava. Nabývá mnoha podob jako každý archetyp. Na osobní úrovni snu je totožný s naším stínem – se vším, co jsme potlačili, co nechceme vidět, co nepřijímáme. Považovat ho ale pouze za reprezentanta naší osobní psychické žumpy (tedy za pouze osobní stín) by bylo krajně naivní – je totiž mnohem víc.
Když se odvážíte sledovat jeho stopy stále dál a hlouběji do tmy, zjistíte, že je vyslancem absolutní tmy, té největší tmy, která v hmotném (duálním) světě existuje. On je ne-život, ne-bytí, ne-láska, destrukce, anihilace, ne-smrt (protože smrt je pouze bránou jinam, sama o sobě je neutrální), jakési vakuum, nepřítomnost ničeho, méně než nic. Archetyp kolektivní temnoty.
Podstatu tohoto děsivého archetypu, který je podle mě životně důležité pochopit, vysvětlím na mýtu, který mi kdysi vyprávěla jedna velmi moudrá žena:
Na začátku bylo čisté vědomí, láska. Toto vědomí, tato láska, spočívala sama v sobě v čiré blaženosti. V jeden moment se vědomí/láska rozhodla tvořit a dívat se na sebe, poznávat se skrze toto tvoření, skrze své výtvory. Tehdy začal nekonečný počet dělení a oddělování, jehož výsledkem je mimo jiné i náš hmotný svět a naše pidi-vědomí, které zde ve hmotě usiluje poznat samo sebe – zdroj.
Aby k tomuto s-tvoření mohlo dojít, bylo potřeba, aby se původní jednota rozdělila. Bylo jasné, že to bude spojeno s velkou bolestí, která každé oddělení nutně provází. Kdo na sebe vezme tento těžký úkol? Kdo jako první zakusí obrovskou bolest, největší, jaká kdy bude k prožití? Kdo se obětuje? Kdo se dobrovolně stane pravým opakem světla, jednoty, lásky? Kdo tak paradoxně projeví největší pochopení, oddanost a ano – lásku?
A má nedobrou pověst. Ďábel. Satan. Vládce pekel. Největší z démonů. Zosobnění pýchy, arogance, sobectví a touhy po moci a dalších temných vlastností. Ano, žije v propasti, kde žízní po životě, lásce, kráse, tvořivosti a světle. Využívá každé příležitost živit se krví – životní energií nás lidí, pokud jsme dost neopatrní nebo naivní a dovolíme mu to. Jenže jeho strašlivost a temnota je ve skutečnosti oběť z lásky, říká příběh, který jsem vyslechla. Jeho jméno je Světlonoš (z latinského lux = světlo, ferre = nést) – přestože a nebo právě proto, že jeho podstatou je úplná tma.
Netvrdím, že to je „pravda“. Vnitřní pravda zobrazená mýty a pohádkami není něco, co JE. Spíše se jedná o proces než o stav. Řeku, která teče a neustále se proměňuje. Půjčila jsem si tento příběh, protože se mi líbí. Líbí se mi, jak vysvětluje, že i největší „zlo“ je nakonec součástí jednoty a pochází ze zdroje všeho života a světla. Že to je jen dualita a mnohost, které umožňují existenci různých věcí – včetně zla – ale podstata všeho je jen jedna. Život. Světlo. Láska.
Neopatrné vlče, které si nevšimne velkého rysa vcházejícího na mýtinu, bude sežráno a vědomí o jednotě všech věcí – jeho i rysa – ho před smrtí nezachrání. Tak i my nesmíme být naivní nebo nepozorní. Dokud trvá s-tvoření, je temnota velmi reálná. Je třeba vědět, že v našem vnitřním světě číhá dravec, pokladožrout, upír a čeká na naši nepozornost, aby se nás mohl zmocnit. Aby se mohl živit naším životem, naší krví.
Kdykoli zlehčujeme svou hodnotu a hodnotu svých darů, talentů a vášní. Kdykoli netvoříme, kdykoli popíráme hlas svého srdce a místo rozkvétání do plnosti jen živoříme. Kdykoliv odkládáme naše touhy na jindy (až děti vyrostou, až dostuduju, až budu mít lepší práci, až se toho více naučím, až potkám lepšího muže/ženu…) – ve všech těchto případech jsme se nechali chytit do pasti. Nebo spíš do sudu. A naše krev, míza našeho tvůrčího života, bude stáčena jako barikované víno a podávána na banketu ne-žití.
Bohužel jsme nebyli varováni. Poslední zbytky staré moudrosti – pohádky – nejsou většinou v naší kultuře brány vážně. Jsme jako ta osiřelá vlčata, která nemá kdo poučit o nebezpečích číhajících v lese. Bude dílem náhody a štěstí, přežijeme-li vůbec.
Dravec se totiž objevuje vždy, když jsme připraveni rozkvést do větší plnosti života. Tehdy jsou naše hranice rozvolněné, tehdy jsme zahlceni novými podněty a méně pozorní, tehdy nabízíme spoustu šťavnaté potravy pro pokladožrouta.
Chci-li se tedy zase o trochu více spojit se svou životní silou (tygr, džungle), je moudré se ujistit, že se tak nestane jen proto, aby se se nasytil dravec. Můj strach z tygra mě chrání před unáhleným růstem. Je to varování: Jsi bdělá? Umíš si zajistit dostatečné bezpečí, které je pro vstup čehokoli nového do života nezbytné? Jsi připravena vzít na sebe zodpovědnost za zhmotnění a realizaci darů, které objevuješ?
Budeš umět tento svůj dar užívat k prospěchu svému i druhých nebo se utopí v sebe-pochybování, váhání, falešné skromnosti, v moři domnělých povinností a dalších projevů sebe-sabotáže? Staneš se silnější a mocnější jen proto, aby se nafouklo tvé ego a libovala sis ve své velikosti nebo proto, abys přinesla více světla pro sebe i druhé?
Dokud bude existovat oddělené světlo, bude vrhat stín. I dravec je nakonec láska, ale dokud žijeme zde ve světě, je pravděpodobné, že tuto svou vlastnost bude před námi velmi dovedně skrývat 😉 a budeme ho poznávat spíše jako sílu, která se živí naší krví – pokud mu to dovolíme.
Je dobré o dravci vědět a být ve střehu. Jste-li dlouhodobě unavení, nemastní neslaní. Vaše projekty zapadají prachem nedodělané nebo nezačaté. Uvěřili jste, že nemáte žádné dary ani talenty. Smýšlíte o sobě pouze kriticky a cokoli uděláte, není dost dobré. Netvoříte. Pak dávejte pozor na své sny – je velmi pravděpodobné, že se v nich mihne dravcův temný stín…
Na houbách jsem zjistila, že moje alergie byla způsobena podvědomým rozhodnutím „radši nic necítit“. Díky snu o tygrovi jsem objevila, že tím přicházím o kontakt se svou silnou, instinktivní a přirozenou částí. Ve snu o vnitřním dravci jsem pak potkala to, co způsobilo, že cítit nechci: do morku kostí pronikající hrůzu z pohlcení temnotou.
Dravec má mnoho podob a zdá se, že dokud člověk roste a vyvíjí se, neustále ho potkává a musí znovu a znovu nacházet způsoby, jak na něj vyzrát.
Pokud vás práce se sny zaujala a jste z Prahy, zvu vás na ukázkové setkání skupiny práce se sny zdarma – více informací najdete na mém webu zde. Všechna místa jsou již obsazená, děkuji za váš zájem!
Pokud z Prahy nejste a chcete lépe porozumět svým snům, můžete si stáhnout e-book Sny – náš vnitřní kompas, kde popisuji, jak na to. 🙂
Máte-li jakékoli dotazy, námitky nebo připomínky, napište mi na email olga@olgaplickova.cz
Děkuji, že jste dočetli až sem a přeji vám krásné sny. 🙂
Olga