Léčivá moc fantazie

Věnujete se dennímu snění? Máte bujnou fantazii? Jste rádi? Umíte pracovat s těmito dary? Pokud jste jako já vyrostli v prostředí, které by se dalo shrnout větou „nečum do blba a dělej něco pořádného“, tak si možná doteď myslíte, že „fantazírování“ je ztráta času a když už mu někdy propadnete, tak se následně důkladně potrestáte silnými pocity viny. A nebo nejste takový masochisté, nicméně svým denním snům a fantaziím nevěnujete žádnou velkou pozornost. Neberete je vážně.

A to je minimálně škoda. S denními sny lze totiž pracovat úplně stejně jako se sny, které se zdají v noci. Lze je vykládat, vstupovat do nich, učit se z nich, poznávat skrze  ně sebe a své části. Výhodou a zároveň rizikem je sklon vyměnit touhu po poznání za únik. Člověk si pak řídí tyto sny tak, aby v nich zažíval, co se mu zrovna chce a co ho pokud možno zabaví a odvede pryč od všech starostí. V tu chvíli se denní snění stává takovou vnitřní „videohrou“ – což je sice zábavné, ale zcela míjející obrovský potenciál, který fantazie má.

Co je aktivní imaginace

Pro moderní dobu objevil tuto sílu představivosti můj oblíbenec C. G. Jung. Prostřednictvím tzv. aktivních imaginací nechával své klienty vstupovat do vnitřního světa, potkávat tam různé postavy, seznamovat se s nimi, poznávat je, učit se od nich. V dnešní době je na internetu k nalezení spousta tzv. řízených meditací, což jsou vlastně aktivní imaginace, jen často povrchnější a méně léčivé než ty, které používal Jung.

V řízené meditaci nebo aktivní imaginaci můžeme potkat naše zubožené, odštěpené, zavržené části. Ty bytosti v nás, jež jsou zraněné, bolavé, trpící. To není nic, k čemu by se člověk utíkal, žádná zábava, ale náročná práce vyžadující odvahu a průvodce. V hlubinné psychologii je tímto průvodcem psychoterapeut, ale v případě zkušených „psychonautů“ nebo méně závažných vnitřních pnutí může člověk dělat průvodce sám sobě.

Takové „fantazie“ mohou být (a jsou!) hluboce léčivé. Stejně jako se ze zlého snu vzbudíme zadýchaní, zpocení a s bušícím srdcem, protože emoce prožité ve snu JSOU pro naše tělo SKUTEČNÉ, tak i v aktivní imaginaci to, co prožijeme, má reálný dopad na naše tělo a tedy na nás. Můžeme tedy například prožít setkání s vnitřním žebrákem, bezdomovcem, podivným a hrůzu nahánějícím budižkničemu, zeptat se ho, co nám chce a zjistit, že je to naše vnitřní opuštěné dítě, bloudící bez domova a dlouhodobým zanedbáním přetvořené v cosi hrůzu nahánějícího (vždyť se nejvíc bojíme toho, co neznáme, o čem nic nevíme, co nechceme vidět, co odstraníme z dohledu, ale přesto v hloubi duše stále tušíme, že TO tam NĚKDE je a číhá to a čeká).

Strach z neznáma

Na jaře 2020 byl strach z pandemie VĚTŠÍ než na podzim téhož roku, kdy se potvrdila většina obav z dalšího lockdownu. Na jaře jsme se totiž báli čehosi neznámého, kdežto na podzim, už jsme zhruba věděli, že nás čekají zlé časy. Stejně tak ve vnitřním světě největší hrůzu nahánějí ty části nás samých, které jsme odštěpili, TAKŽE je a) neznáme a za b) o nich tušivě víme. To je jedním z důvodů, proč bývá tolik léčivé, když se s těmito zavrženými bytostmi znovu setkání, zjistíme, co jsou zač a integrujeme je: najdeme jim důstojné místo pro život ve svém srdci.

Emoce mají svojí realitu a podle Junga se nám představují ve snech coby snové bytosti/prostředí – tedy symboly. Moderní doba si myslela, že emocí a jejich iracionálnosti se zbavíme jednou provždy. Tahle myšlenka se nám dnes zdá krutá, ale uvědomíme-li si, jaké škody umí napáchat třeba předsudky a pověrčivost, nedivím se, že se lidé chtěli iracionality zbavit. Hony na čarodějnice nebyly zcela jistě plodem rozumné a logické úvahy, abych jmenovala jeden příklad za všechny. Jak už to tak ale bývá, co je vyhozeno dveřmi, vrací se oknem a často v daleko horší podobě.

Síla emocí

Rozum zbavený kotvy v srdci vyprodukoval způsob poznání a zacházení se sebou a světem, jež můžeme bez přehánění nazvat bezcitným. V našich zeměpisných šířkách se již mluví o škodách na lidské duši, které napáchaly takové rozumné postupy jako institucionální výchova (jesle!) nebo „studený odchov“ kdy se novopečeným matkám kladlo na srdce (! – no spíš na rozum?), aby své kojence nerozmazlovaly krmením na požádání a učili ho samostatnosti tím, že je nechají vybrečet!

Rány, které v naší duši – která se skrze emoce projevuje – takové postupy zanechaly, se nedají zahojit jinak, než opět prožitkem. Aktivní imaginace nám tak může zprostředkovat korektivní zážitek, kdy potemnělou chodbou socialistické porodnice běží naše matka (nebo jakákoli pečující osoba, která v nás vyvolává důvěru), vrazí do novorozeneckého pokoje, bere nás coby plačící uzlíček v zavinovačce do náruče, rozbaluje a tiskne ke své voňavé kůži, kojí a chlácholí a bere domů, aby už nás nikdy neodložila!

Taková aktivní imaginace totiž není jen myšlenka proplouvající myslí, chvíli tu a pak zas pryč. Je to PROŽITEK, reálná emoce se stejně reálným dopadem na náš nervový systém. V našem mozku díky tomuto zážitku vzniká nová stopa a pokud ji prošlapáváme dostatečně často, může postupně nahradit tu původní. Opuštěnost, zoufalost a beznaděj může být nahrazena kontaktem, spojením a smyslem.

A to je také jeden z klíčových rozdílu mezi planým fantazírováním a fantazií, kterou užíváme v aktivní imaginaci. Aktivní imaginace čeká, co se vynoří. (Výše uvedený příklad s matkou a porodnicí nebyl „vymyšlen“ – ve smyslu zkonstruován rozumem – ale vytryskl z duše jako odpověď na otázku: Co bys tehdy, když jsi zoufale plakala na novorozeneckém oddělení, potřebovala?). Aktivní imaginace se nezabývá banalitami a jejím účelem není rozptýlení. Jejím darem je léčení.

Když se řešení stane problémem

Pokud se nám stane něco, co je mimo naše možnosti zvládání (a tuto hranici má každý jinde), sebezáchovnou reakcí je odštěpení/ disociace. Bolest, hrůza, ohrožení, strach, odpor, vztek …celá vzpomínka na daný zážitek je vnímána jako příliš nesnesitelná; jako horší než smrt. (Znásilnění se říká trefně „vražda duše“ – ale ono není jen fyzické znásilnění; v zásadě můžeme jakýkoli zážitek, který je příliš ohrožující, vnímat jako formu záměrného nebo nezáměrného násilí.)

Zdá se, že v duši existují sebezáchovné mechanismy, které mají hlavní cíl: zařídit nejen fyzické, ale také duchovní přežití. Zejména v době, kdy člověk vyrůstá a je velmi křehký, může dojít k situaci, kdy nepříznivé, ohrožující životní podmínky aktivují tento sebezáchovný systém a vytvoří sadu mechanismů zvládání s jediným úkolem: zařídit, aby už NIKDY člověk necítil takovou bolest, hrůzu nebo strach o život. Dojde k úplnému nebo částečnému odštěpení bolestné zkušenosti a s ní souvisejícími emocemi. Zároveň „zbytek“ člověka zaujme takové postoje k sobě i světu, které umožňují tuto disociaci udržovat, a které vedou k jakémus-takémus přežívání. Z člověka se stává jakási „spora“ – zámotek, čekající na změnu vnějších podmínek, aby bylo možno růst a rozvíjet se, žít. (Krásně to popisuje D. Kalsched v knize Vnitřní svět traumatu nebo Gábor Maté v knize Mýtus normálnosti, případně Van der Kolk v knize Tělo sčítá rány nebo U. Wirtz v knize Zemři a vstaň.)

Jak jsme říkali výše, odštěpené ale nezmizí úplně. Rána v duši bolí a dává o sobě vědět. U silných traumat jsou známé tzv. flash-backs, náhlé zaplavení emocemi a útržky vjemů souvisejících se zraňující situací, které člověka zcela ochromí a způsobí, že trauma na chvíli oživne v celé své síle. Jakoby minulost pohltila přítomnost. Stále znovu a znovu. U traumat vzniklých nikoliv jednorázovou situací (například vážná autonehoda), ale spíše vleklým řetězením tíživých zkušeností (například emocionální zanedbávání v dětství, ústící v tzv. ambivalentní nebo odmítavou vztahovou vazbu- viz Winnicott, Bowlby a Ainsworth), se projevuje množstvím různých symptomů.

Emoční jedení. Deprese. Úzkosti. Závislosti. Pocit ztráty smyslu a jakési „plochosti“ prožívání. Opakování stále stejných vzorců chování vedoucích ke stále stejným výsledkům (například každý náš vztah skončí úplně stejně jako všechny předchozí). Pocity méněcennosti. Pocity odpojení a nepatření (není tu pro mě místo, nepatřím na svět, bylo by lepší nebýt…apod.). Atd. Atd.

To všechno jsou signály, že nám NĚCO chybí. Něco zásadního se nedostává. A toto něco můžeme potkat ve svých snech a nebo právě v aktivní imaginaci. Proto může být její použití tak léčivé. Pokud je člověk velmi „rozbitý“ je moudré najít si důvěryhodného terapeuta/průvodce. Někoho, kdo neslibuje zázraky na počkání, ale spíše dlouhodobou mravenčí práci na skládání rozbitého puzzle, kterým jsme se stali. V případě, že člověk dosáhl jisté samostatnosti, je možné dary své fantazie použít na další sebepoznávání.

Ty části, které se zavázaly nás chránit děj se co děj, se nebudou vzdávat své role ochotně a snadno. Je potřeba počítat se silným protitlakem. Bill Plotkin ve svých knihách popisuje rituál ocenění a propuštění těchto „věrných vojáků“, kteří bojují (chrání nás) ještě dlouho po té, co válka (naše dětství) skončila. Chce se po nás, abychom těmto dobrým hlídačům, kteří se v čase obrátili proti nám a drží nás uvězněné v kleci zvyků a návyků, dokázali, že nyní jsme již dospělí a umíme se o sebe postarat lépe, než když jsme byli malí. Že jejich služeb už opravdu není třeba.

Tato dospělost pro mě znamená znalost sebe sama a mnoha mých částí, jejich darů, záseků a potřeb a schopnost mezi nimi vytvářet harmonii. Což je opět něco, s čím nám naše fantazie může velmi pomoci. Díky ní si můžeme představit, jak vypadá třeba naše aktuální nepohoda a co od nás momentálně potřebuje. Díky fantazii můžeme tvořivě na tuto potřebu reagovat a vymanit se s automaticky opakovaných vzorců chování typu „cítím se blbě, sním tabulku čokolády a propadnu pocitům viny, že jsem nemožná osoba“.

Pokud si to chcete vyzkoušet, můžete si stáhnout imaginaci Setkání s vnitřní překážkou zDARma po kliknutí ZDE.

Také by se Vám mohla hodit imaginace Setkání s vnitřním průvodcem, kterou nyní nabízím se zaváděcí slevou 25 % a najdete ji ZDE.