Kam nás vedou sny

Sny vedou každého, kam potřebuje, a přece nás všechny směřují do stejného místa.

Nedávno se mi zdálo o tlupě násilníků, co přepadali vlaky. Sen se odehrával kdesi v Africe, ale ti muži byli cizinci – imigranti. Vlaky byly plné domorodců, kteří přepadení a následný únos brali jako to nejběžnější, co se vám může během cestování přihodit – prostě přijde banda chlapů, jeden dva vagóny lidí odvede kamsi do neznáma a jede se dál. Já doprovázela nějaké asi šestileté dítě, které trvalo na tom, že jsme uvnitř počítačové hry a že to je prima zábava. Mě to vše ale vyděsilo tak, že jsem okamžitě utíkala pryč.

VŠECHNO, s čím se ve snu setkáme, je součástí nás samých.

I tlupa násilníků. Sen nereaguje na aktuální zpravodajství, nepřišel mi říct: „Koukni, jak jsou děsiví, v novinách mají pravdu, co uděláš, aby ses před nimi ochránila?“ Ó, ne! Sen přišel, abych si uvědomila, že to JÁ mám v sobě NĚCO JAKO tlupu zlostných a nenávistných mužů toužících po pomstě.

Sny nám zrcadlí náš vnitřní svět.

Říkají: „Podívej, toto všechno jsi ty.“ Nedělají to proto, abychom se zhrozili a odsoudili se, právě naopak. Cílem je integrace – stát se vším, čím jsme – tím takzvaně „hezkým“ i tím takzvaně „ošklivým“. Jiným slovem pro integraci je PŘIJETÍ. Mým úkolem je tedy přijmout, že i já bych – za jiných podmínek a okolností – mohla přepadat vlaky, znásilňovat a vraždit. Kdo ví, jaká bych byla, kdybych se narodila v mužském těle v takové zemi jako je třeba Afghanistán? Není úplně mou zásluhou, že své démony neprojevuji otevřeným fyzickým násilím. Vím, jak málo známe sami sebe a jak málo stačí, aby se projevily lidské temné stránky. Sen mi přináší poselství, že i já mám v sobě zlobu a touhu po pomstě a že mým úkolem je obě PŘIJMOUT.

Sny nás vedou k individuaci, rozvinutí našeho plného potenciálu.

Toho ovšem nelze dosáhnout, pokud nenávidíme některé své části a odmítáme se přijmout se všemi svými nedokonalostmi – pokud chceme být jiní než jsme, takzvaně „lepší“. Jinými slovy, rozvinout se do své plnosti, jako když ze semínka vyroste košatý dub, můžeme, pokud přijímáme sami sebe se vším všudy. Nejde žít své světlo, svou sílu, svou tvořivost, svůj soucit, svou lásku – když se nemilujeme takoví, jací jsme. Včetně nejtemnějších koutů naší duše. Jestli mě moje mnohaletá práce s lidskými stíny něco naučila, pak to, že i na dně té největší obludnosti bývá nevyléčené zranění, které touží po jediném – po balzámu lásky.

Individuace znamená poznat své světlo i svůj stín a obojí přijmout. Přijmout svůj stín znamená vyléčit ho láskou.

Můj sen o tlupě pomstychtivých a nelítostných mužů mě vyzývá, abych: a) pochopila, že i to jsem já, b) přijala, že i to jsem já, c) MILOVALA, že i to jsem já.

Dokážu-li to, strach zmizí a bude nahrazen soucitem – nejen v mém vnitřním světě, ale i navenek. Protože vnitřní a vnější svět jsou jen dvě strany téže mince.

A teď si představte, kdybychom to dokázali VŠICHNI. Přijímat nejen své stíny, ale i stíny těch druhých. Soucítit nejen se svými démony, ale i s démony ostatních lidí. Milovat všechny své části – milovat tím pádem i celý svět.

Pokud dokážeme přijmout sami sebe, láska přestane být frází a stane se realitou. A k tomu nás vedou sny – ke SCHOPNOSTI milovat.

Jakékoli dotazy nebo připomínky pište na email: olga@olgaplickova.cz