Zlo v nás

Když se Vám zdá o nějaké mocné negativně vnímané postavě, není to nikdy nic příjemného. Zkušenost nicméně říká, že jsou to právě tyto sny, které mohou velmi pomoci tím, že rozšíří naše vnímání sebe sama a poskytují příležitost integrovat odštěpené části. V mém podání práce se sny (inspirovaném Janou Heffernanovou) je každá postava či místo ve snu obrazem nás samých; reprezentuje nějakou naši část. To je typicky těžko přijatelná perspektiva, zdá-li se nám například o Hitlerovi nebo Voldemortovi. Cože? Toto jsem také já? Nikdy!

Jedna z velkých zásluh C. G. Junga je, že do kolektivního (po)vědomí přinesl kvalitu celistvosti. Stejně jako po dni následuje noc a po nádechu výdech, tak i v lidské psýché (duši) sídlí kvality, které považujeme za dobré i ty, které považujeme za špatné. Kdo chce sám sebe skutečně poznat, nemůže se zaleknout ani svých stínů. Právě naopak, kultivace svého vztahu k těmto zamítnutým částem sebe sama, je klíčovým parametrem duševního zdraví. Co tedy s tím, když se nám ve snu objeví třeba takový Voldemort, jako před nedávnem mně?

Jako první si položím otázku: Kdo je Voldemort? – Postava z příběhu o Harry Potterovi, hlavní „padouch“. Také dítě mudly (ne-čaroděje) a čarodějky z „čistokrevné“ rodiny, která mudly opovrhuje, a proto byla touto rodinou zavržena. Dítě vztahu, kdy citově deprivovaná matka projektuje všechny své nenaplněné potřeby lásky na povrchního Raddlea, do kterého se bezhlavě zamiluje, a kterého omámí nápojem lásky. Když jeho účinek vyprchá (v zoufalé naději čekala, že si ji třeba nakonec zamiluje sám od sebe?), zavrhne ji i ten. Z posledních sil se dostane do sirotčince, kde porodí Toma Raddla jr. a zemře.

Tom se (oprávněně) cítí zavržený, ukřivděný a nemilovaný. Je nesmírně talentovaný čaroděj, narodil se s velkou dávkou hrdosti a těžce nese, že není patřičně oceňován. Hořkost ze zrady a zavržení se smísí se zhrzenou hrdostí a vedou k pýše, zlobě a potřebě pomsty. Tom všem ukáže! Bude nejmocnější čaroděj všech dob. Už nikdy se nebude cítit poníženě a zranitelně! Už nikdy mu nikdo neublíží. Jeho hlavním spojencem bude moc a kontrola. Bohužel pro sebe i pro svět má dostatek talentu, síly a vůle, aby tento svůj cíl zrealizoval. Stane se Voldemortem.

Další krok je připustit, že i já mám v sobě tuto část, zraněnou hrdost, pocit zavržení, zneuznání, křivdy, nepřijetí. Naštěstí pro sebe a svět nemám dost sil a vůle, abych se stala Voldemortem. Nemám sílu ničit svět, tak to ničí mě. Zevnitř. To JE štěstí, protože opakované „selhání“ a neschopnost se zcela zatvrdit, mě otevírá jiným možnostem: pokoře, vděčnosti, spojení. Když takto „selhávám“, mohu si znovu a znovu uvědomovat, že skutečná lidská síla pramení ze zranitelnosti. Je to zranitelnost, která nás neodvratně spojuje (kdyby byl každý zcela soběstačný, neměli bychom důvod se na sebe vzájemně obracet). Je to zážitek vlastní malosti, který mi umožňuje ocenit to, co mě přesahuje.

Harry Potter – Voldemortův úhlavní nepřítel (a tedy v logice snů a mýtu, „dvojče“ – viz Osiris a Seth, Luke Skywalker a Darth Vader, Ježíš a Ďábel…) byl také sirotkem, nemilované dítě trpěné v rodině své tety. Mezi ním a Voldemortem byl ale jeden podstatný rozdíl tvořený prvním rokem jejich života: Harry zažil milující vztah s matkou a otcem. Voldemort nikoliv. V nějakém rozhovoru tuším autorka J. Rowling sdělila, že se inspirovala kauzou tzv. Ceaușescových dětí – dětí, které vyrůstaly citově brutálně zanedbané v rumunské ústavní péči druhé poloviny 20. století, kde je nikdo nepochoval, nikdo je nemiloval, jen byly uspokojeny jejich základní fyzické potřeby. Tyto děti i dospělosti trpěly vývojovými vadami a psychickými následky tohoto traumatu. Rok lásky a péče versus absence téhož může být rozdílem mezi Potterem a Raddlem.

To je moje druhé štěstí: nevyrostla jsem bez lásky, přestože moje vazba je přinejmenším nejistá, jsou ve mně části, které si umí představit, jaké to je být přijímána taková, jaká jsem. Bez podmínek. A tyto části je možné kultivovat, pomalu třeba, ale přece. Sytit je pozorností a zájmem. Ptát se, jak radí třeba Lucie Kolaříková ve své učebnici sebelásky: Co by teď udělala láska? Co bych si řekla, kdybych byla svůj nejlepší přítel? A otevírat se tomu, dovolit si to přijmout. Otevřít se. Přijmout. Díky tomu je možné vnitřního Voldemorta transformovat.

Touha po moci a kontrole sama o sobě špatná není – vždyť nejsme v životě zcela bezmocní (můžeme leccos dokázat a uskutečnit) a jsou věci, které je žádoucí mít pod kontrolou (třeba rodinné finance). Jde jen o to, aby byla tato touha usměrněna. Aby měla koryto, či kanál, kterým bezpečně teče žádoucím směrem. Pak se nebude bezbřeze rozlévat a ničit.

Díky takovéto práci se sny se učíme rozpoznávat, že nic (v nás) není samo o sobě špatné nebo dobré. U každé naší stránky záleží, jak ji používáme, jak s ní nakládáme, a jaký a kolik prostoru ji v sobě dovolíme zaujmout. Díky takovéto práci se stáváme vědomějšími, kultivujeme svou schopnost sebe-reflexe, vy-jádř-ení – dovednost zvědomit, co je v nás naše jádro, a co slupka, která to jádro chrání. Přijetí sebe sama je tak konstruktivním podkladem pro vývoj zralého a ega (já), které ví, kde je jeho místo: ve službě tomu, co nás převyšuje s úctou a respektem ke všemu, co je (tedy i sobě). Jak někdo řekl: Zlo v nás je často pouze zmučené dobro.

Pokud Vás tento způsob práce se sebou oslovuje, a ještě ji nemáte, můžete nyní pořídit mou učebnici snového jazyka Cestou domů s 25% slevou – výhodně dohromady se zápisníkem.