Jak daleko byste zašli?

Díváte se na svět kolem sebe a nechápete, kde se bere tolik nenávisti, netolerance, korupce, lží a bůhví čeho všeho ještě? Jak je možné, že politici lžou, kradou, podílejí se na ničení planety? A lidé kolem se podvádějí, zrazují, nevěří si, zraňují se… Ptáte se proč? Připadá Vám, že to je proto, že lidé jsou zlí a bezcharakterní? Možná ano a možná na ně působí tlaky, které si neumíme představit, a které by zlomily i naše hodnoty, kdybych se ocitli ve stejné situaci.

Udělejte si malý experiment

Představte si, že jste se přihlásil/a k účasti na psychologickém experimentu, který se zabývá vlivem bolesti na učení a paměť. Jste uvedeni do místnosti, kde je Vám představen vedoucí experimentu a další účastník, který bude hrát roli „žáka“. „Žák“ bude sedět ve vedlejší místnosti, která je s tou, v níž se nacházíte, spojena dveřmi – na „žáka“ tedy neuvidíte, ale uslyšíte ho.

Na jeho ruce pomáháte společně s vedoucím experimentu upevnit elektrody. Úkolem „žáka“ je naučit se nazpaměť páry slov a bezchybně je na Váš pokyn přeříkat.  Vám byla přidělena role „učitele“. Jste usazen/a k přístroji, který je napojen na elektrody připevněné na pažích „žáka“. Přístroj je vybaven několika páčkami, ty jsou označeny čísly od 0 do 450, čísla reprezentují sílu elektrického proudu ve voltech, která prostřednictvím elektrod zasáhne „žáka“, pokud příslušnou páčku zmáčknete.

Vedoucí experimentu Vás instruuje, že při každé chybě máte zmáčknout páčku – při první chybě tu označenou 15 V, při druhé 30 V, při třetí 45 V, při čtvrté 60 V atd. Mlčení „žáka“ je bráno jako chybná odpověď. Máte možnost si vyzkoušet první a druhou páčku – tedy elektrický šok o síle 15, resp. 30 V. Vedoucí experimentu zůstává s Vámi v místnosti a periodicky Vám připomíná, že „v experimentu je třeba pokračovat“.

Vžijte se do výše popsané situace a sami pro sebe si zodpovězte následující otázky:

1. Kolik procent účastníků podle Vás dojde až na konec škály – tedy udělí „žákovi“ elektrický šok o síle 450 voltů –  v situaci, kdy mu vedoucí experimentu periodicky připomíná, že je nutné v experimentu pokračovat?
2. Kdybyste se experimentu účastnili Vy – došli byste až na konec škály?
3. Pokud jste na druhou otázku odpověděl/a záporně – kdy byste Vy přestali mačkat páčku?
   • Při prvních verbálních stížnostech „žáka“, že jsou mu šoky nepříjemné (méně než 150 V)
   • Při jasném verbálním požadavku žáka, že chce s experimentem skončit (150 V)
   • ?

Nejslavnější (psychologický) experiment na světě

Autor výše uvedeného experimentu (který byl realizovaný v různých obměnách opakovaně mezi lety 1963 a 1974) Stanley Milgram položil podobné otázky několika psychiatrům, psychologům, studentům a laikům a všichni se shodli na tom, že většina potencionálních účastníků by se v roli „učitele“ zastavila na 150 V – tedy v okamžiku, kdy si „žák“ začne stěžovat na nesnesitelnost šoků a chce experiment ukončit, a že oni osobně by přestali daleko dříve (Wade, Tavris, 1998).

Pokud jste na otázky odpověděli stejně, stejně jako oni byste se… MÝLILI…

Při 150 V „žák“ volal, že má experimentu dost.

Při vyšší dávce si stěžoval, že ho zlobí srdce a má obavy o své zdraví.

Následně výslovně žádal o okamžité ukončení experimentu.

Pokud experiment pokračoval, nahlas sténal bolestí.

Při 330 V se pak v místnosti, kde seděl žák, rozhostilo zlověstné ticho…

Přesto 65% (!) „učitelů“ pokračovalo až na konec šokové škály – tedy ke 450 V, respektive k páčkám výmluvně označeným třemi křížky. Většina „učitelů“ se u toho kroutila, nehty zarývali do dlaní, často se i rozplakali, chtěli přestat – ale na pokyn vedoucího experimentu, že „je nutné v pokusu pokračovat“ – poslechli…

Co na tom, že „žák“ byl součástí experimentu a své utrpení jen hrál (ve skutečnosti žádné šoky nedostával), většina účastníků potlačila své instinkty, hodnoty a přesvědčení a poslechla.

Přestože Milgram následně po pokusu zjišťoval pomocí dotazníku, zda prožitý stres nezanechal na účastnících („učitelích“) negativní stopy (nezanechal – většina účastníků byla ráda, že mohla něco takového zažít a naopak měli za to, že takovéto experimenty by byly do budoucna velmi přínosné), pochybnosti o etičnosti tohoto způsobu vedení experimentu převážily a způsobily, že již nikdy nemohl být plně replikován. Nicméně, protože se ukázalo, že 79% těch „učitelů“, kteří překročili „magickou“ hranici 150 V, pokračovalo až na úplný konec škály, opakování Milgramova experimentu dnes končívá právě hodnotou 150 V (Wade, Tavris, 1998).

Všechna opakování, včetně těch ze současné doby (například z roku 2006 – nahlédnout můžete ZDE) potvrzují původní výsledek – cca dvě třetiny „učitelů“ se podřídí autoritě, a přestože to cítí jinak, jsou ochotní pokračovat za hranici 150 V.

Není divu, že se Milgramův experiment stal jedním z nejslavnějších psychologických experimentů vůbec. Kromě toho, že ukazuje sílu autority, umožňuje lépe pochopit, jak asi dochází ke zvěrstvům jako byl například holocaust a mnoho dalšího (dodnes se psychologická obec jednomyslně neshodla na tom, jak vlastně výsledky těchto pokusů interpretovat), tak také ukazuje, jak málo známe sami sebe a jak moc podceňujeme sílu situace a sociálního prostředí, ve kterém jednáme.

Povšimněte si, že většina dotázaných psychiatrů, studentů, psychologů i laiků (a možná i Vy) naprosto neodhadla, kolik procent lidí se nakonec autoritě podvolí. Byli přesvědčeni, že lidé („učitelé“) zastaví experiment hned při prvním protestu „žáka“ (tedy na hranici 150 V) – a oni sami že by v takové situaci přestali administrovat šoky mnohem dříve. Bohužel, pokud by se stali účastníky takového experimentu, byli by nejspíše překvapeni. A asi ne příjemně. Je daleko pravděpodobnější, že každý z nás (ano i Vy nebo já) by spíše došel až na samý konec škály, než by se zastavil na jejím začátku.

Nesudťe a nebudete souzeni

A proč to celé píšu? Protože mi přijde důležité neustále připomínat, že naše schopnost posoudit, jak bychom se zachovali v určité situaci, ve které jsme nikdy předtím nebyli, je hodně omezená. Navíc máme sklon podléhat tzv. fatální atribuční chybě: svoje chování přisuzujeme okolním vlivům, kdežto chování druhých vysvětlujeme jako důsledek jejich charakterových vlastností. To znamená: Když vztekle vybouchnu já, je to proto, že jsem měla těžký den; když vybouchnete Vy, jste cholerik.

Kombinace podcenění vlivu situace na člověka a sklon vztahovat chování druhých k tomu, jací jsou, je „smrtící“: Jak často jsme přesvědčeni o zlu druhých a své nevině! Ukazujeme prstem a soudíme, aniž bychom chodili v jeho/jejích botách, jak se říká. Přitom, kdo ví? Třeba kdybychom se ocitli v situaci toho, koho soudíme, nestačili bychom se divit a zjistili bychom, že jsme až dosud vůbec sami sebe neznali.

Druzí (často) žijí v našem stínu

Hlubinná psychologie v čele s C. G. Jungem pro nás „objevila“ tzv. stín – psychický „prostor“ nebo spíš energii, kam „padá“ vše, co nechceme, neumíme nebo nemáme kapacitu vědomě vidět („dobré“ i „špatné“). To, co si neuvědomujeme, ale nemizí, stejně jako nezmizí svět, když zavřu oči. Stín si žije svým vlastním životem, má sklon být projektován na lidi a svět kolem nás – odtud (zřejmě) pochází ve světě osobního rozvoje tak oblíbený názor, že když mi na druhém něco vadí, je to proto, že to mám v sobě také, jen si toho nejsem vědom/a. To je sice poněkud zjednodušené, ale do určité míry to platí (jen vzpomeňte na film Americká krása – největší bojovník proti homosexualitě byl homosexuál, který svou orientaci potlačil a tajil i sám před sebou).

Když si jsme vědomi toho, že sami sebe moc dobře neznáme, že proto nemůžeme vědět, jak bychom se zachovali v neznámé situaci, že máme sklon chování druhých přisuzovat jejich charakteru, ale svoje vlastní vysvětlovat okolnostmi; když víme, že obsahy vytlačené z vědomí nemizí, ale mají sklon zabarvit brýle, kterými hledíme na svět, na černo – jsme-li si tedy tohoto všeho vědomi, můžeme soudy nahradit soucitem, pochopením a laskavostí. K sobě i k druhým. (Pro jistotu připomínám, že laskavost, soucit, pochopení a obecně přijetí NEznamená rezignaci nebo morální relativismus. Ale to by bylo na samostatný článek.)

Ukazuji-li na někoho prstem, tři ukazují zpět na mě (nejedná se o obrazné vyjádření, vyzkoušejte.) 😉 A proto je fajn začít u sebe a snažit se rozšiřovat své vědomí tak, aby dokázalo pojmout – integrovat – co nejvíce původně odštěpených obsahů. To není žádný jednorázový proces ani nic snadného, koneckonců Jungova individuace, jak tento proces nazval, není pro každého. Protože ne každý má odvahu podívat se sám sobě do – skutečné – tváře.

Ti, co tuto odvahu mají, se se svým stínem mohou potkat například ve svých snech. A o tom, jak jim rozumět, jsem napsala učebnici (krátkou, stručnou, výstižnou a krásně ilustrovanou) a najdete ji po kliknutí ZDE.

Nejlépe funguje společně s krásným – nejen snovým – zápisníkem, který najdete ZDE. (A oboje můžete mít dohromady za výhodnou „balíčkovou“ cenu.) 🙂