Sny - náš vnitřní kompas

Světelná paní

Světelná paní

Práce se sny vás dříve nebo později dovede k Vašim stínům. Usilujete-li o celistvost, nelze se tomu vyhnout. Kde vzít zdroje pro tuto náročnou práci? Kde vzít sílu, aby člověk mohl projít údolím stínů a vyjít na druhé straně živ a zdráv?

Sdílení jako odvěký zdroj inspirace

V nejtemnějších chvílích jsem čerpala sílu z příběhů těch, kteří se do země stínů vydali přede mnou a zdárně se vrátili. Chci předat, co jsem se naučila o práci se sny. Mohla bych pouze popsat metodu a skončit. Já ale věřím, že člověk se nejlépe učí příkladem. Proto zde na webu velmi otevřeně sdílím, kam mě moje práce se sny zavedla a co všechno na ní může člověka potkat. A tím snad trochu vrátím pomoc, kterou jsem sama na cestě dostala.

Aniž bych to nějak zvlášť zdůrazňovala, sledovali jste v předchozích článcích s asi jen dvouměsíčním zpožděním reálný příběh mých snů a jejich odrazu v mém životě. Mezitím mé sny doběhly mé psaní a já se nyní nacházím v situaci, kdy bych měla sdílet sny a témata, která se odehrávají přímo v těchto dnech. Zjišťuji, že to neumím. Můj svět se otřásá v základech a psaní vyžaduje přeci jen určitý nadhled, kterého se mi momentálně nedostává. Válečný reportér ze mě očividně nebude. 🙂

O Světelné paní

Proto dělám cimrmanovský úkrok stranou a budu vám vyprávět příběh o Světelné paní. O zdroji síly, moudrosti a lásky, díky němuž jsem schopna se potkávat se svými stíny a s bolestí s nimi spojenou. Chci vám říci o zkušenosti, která dala a dává smysl vší té námaze, kterou práce na sobě obnáší.

  moře

Je podzim/zima 2008/2009. Už 12 let jsem na cestě. Na cestě k sobě. Osamostatnila jsem se, našla si skvělou práci, odvážně se otevírám vztahům, léčím staré rány a čelím všemu tomu, co se vynořuje z mé minulosti. Bohužel si ale vůbec nevím rady se záchvaty smrtelné hrůzy – paniky, která mě občas přepadne a položí klidně na týden coby nemohoucí do postele. Pokaždé mám pocit, že je to naposled, že tentokrát to už zcela jistě nepřežiju. Až jednou…:

Probouzím se ještě za šera. Celou noc ve mně plíživě rostl strach. Mám ledový pot na čele, studené ruce a nohy. Špatně se mi dýchá. Bojím se, co bude. Bojím se bát se. Stále to roste. Dělá se mi špatně od žaludku, mám stažené vnitřnosti. Je to jakoby mi útroby rvala rozžhavená železná ruka a zároveň jsem měla v žaludku do běla rozpálený balvan. A někdo mě sešněroval do kozelce.

Bojuju o každé nadechnutí. Nevím, co mám dělat, už je to tu zase. Co mám dělat? Co mám dělat? Kdo mi pomůže. Nikdo tu není. Jsem sama. Ani záchranku nemůžu zavolat, nemocnice mě děsí.

Panika stále roste. Je mi slabo. Asi omdlím. Co budu dělat? Chce se mi brečet a křičet, ale vím, že to nepomůže. Nemám se vůbec na koho obrátit. V hlavě mám úplně prázdno. Takhle se přece nedá žít, je to nesnesitelné. Bojím se, že umřu. Chce se mi utéct. Schovat se. Ale kam, kam? Kam se člověk může schovat sám před sebou?!

A pak…Někde v hloubi duše ve mně vyklíčí semínko myšlenky – mám-li zemřít, tak ať. Tohle je tak příšerné, že smrt možná bude nakonec lepší. Nemám už sílu utíkat. Stejně jsem tomu nikdy nakonec neutekla. Vždy se to vrátilo. Třeba až za čas. Ale vrátilo. Vzdávám to. Vzdávám se.

Hrůza mě zaplavuje. Rozlévá se celým mým tělem. Teď, když už jí nic nebrání, se pomalu roztahuje do nohou, rukou, krku, hlavy. Je to naprosto nesnesitelné. Není cesty zpět. Teď už bych neutekla, ani kdybych chtěla. Zřejmě umírám. Strašný proces. Myslela jsem si to. Dusím se. Vzpomínám na všechny utonulé – chudáci, fakt děsná smrt.

Dýchej! Nevím, odkud se ten pokyn objevil. Nemám co ztratit, tak poslechnu. Přestože mám pocit, že mi na hrudníku sedí slon, pekelně se soustředím na dech. Sípavě si dávám povely. Nahlas: Nádech. Výdech. Mám křečovitě zavřené oči. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nevím, jak dlouho to už trvá. Ztratila jsem zcela pojem o čase. Je jen smrtelná hrůza a já: nádech, výdech.

Najednou se mi za víčky rozlije světlo. Vidím zářivé a hřejivé světlo, které neoslňuje ani nepálí. Matně rozeznávám siluetu paní v dlouhých šatech s vlasy až pod pás. Je celá z toho světla. Je tím světlem. Cítím lásku. Přijetí. Bezpečí. Klid. Soucit. Prošla jsem na druhou stranu. ZA ten strach, za tu hrůzu. Tak tohle tam bylo?! Celou dobu tam byla?!

Vím, že ano. Vždycky. Kdykoliv jsem se na ni mohla obrátit. Ale já na to zapomněla. Zapadala nánosy bolestných zkušeností. Ztratila jsem ji ve tmě. Až doteď. Mrzí ji, že jsem se takhle trápila. Ale teď už to bude dobré. Teď je tady, se mnou. Napořád. Ať se stane COKOLIV. Její přítomnost umí vyléčit KAŽDOU ránu, každou bolest.

  slunce-a-more-2

I kdybych spadla na dno nejhlubšího pekla. Ona tam bude se mnou. Nemusím se bát. Ona je láska a já právě prožila, že KAŽDÁ cesta vede k lásce. Nejde dojít jinam. Nakonec je všude jen ona. 

Všechny cesty vedou do Říma

Od té doby už jsem ji nikdy takhle „neviděla“. Vidět není ten dar, který sem přináším. Ale cítím ji už pořád. Za vším a ve všem. Ne hned, ne vždy, ale nakonec ano. A pokud přece ne, vím, že je to jen otázka času. Půjdu-li dostatečně dlouho třeba nejhlubším peklem, nakonec tam najdu ji.

A na základě všech svých dosavadních zkušeností jsem také přesvědčena, že tento můj zážitek je přenosný. Koneckonců takováto setkání jsou přeci v každé duchovní literatuře omílána stále dokola. A to je to. Vy mě neznáte. Tedy jen trochu 😉 Jsem úplně obyčejná žena. (Moje ego mě žádá, abych napsala, neobyčejně obyčejná ;-). Když mohu já, můžete vy taky. PROTO o tom píšu.

Pro každého to setkání bylo, je a bude jiné. Ale podstata je stejná pro všechny. Toto je moje víra. Moje přesvědčení. Kdybych ho neměla, nemohla bych dělat tuto práci. Nechtěla bych pak šířit povědomí o práci se sny, kdybych neměla jistotu, že když se svým sny budete zabývat, nakonec to s vámi dobře dopadne, ať už vás zavedou do jakkoli hlubokých propastí. 🙂

  slunce-vychod-lidi-male

Můj dar a moje poslání je provázet sebe i vás do hlubin vaší vnitřní krajiny, pro poklad a zase zpět. Dělám to s vírou, že to co nakonec všichni najdeme, je světlo. Více světla.

Má-li to tak být, příště se dozvíte o tom, co mají společného Lucifer, Tygr, Modrovous a kníže Bolkonskij z Vojny a míru. 🙂 Tedy přečtete si ten článek, který pro jeho přílišnou aktuálnost nyní nešel dopsat.  Ale kdo ví, vzhledem k tomu, že tento text jsem naprosto neplánovala psát, natož ho zveřejnit,  jsem sama zvědavá, co se napíše dále. 🙂

Pokud Vás zajímá, o jaké práci se sny to tu mluvím, stáhněte si e-book Sny – náš vnitřní kompas ZDE.

P.S. Vše, co na svém webu píšu, je podloženo mou osobní zkušeností. Jsem přesvědčená, že každý máme svou cestu, a proto si nemyslím, že mám pravdu – v jakémkoli smyslu toho slova. Pouze sdílím s důvěrou, že kdo má být osloven, bude. 🙂

Olga Plíčková
Už 20 let mě fascinují sny - díky svým zkušenostem pomáhám lidem, aby svým snům porozuměli a našli tak spolehlivé vnitřní vedení. Vaše dotazy a připomínky mi můžete psát na tento email: olga@olgaplickova.cz Můj příběh si přečtěte zde >>
  • Zjistěte, co znamenají vaše sny, a jak si je můžete (lépe) pamatovat.

    Sny jsou branou do vnitřního světa, pootevřte tuto bránu a zjistěte, co znamenají. Sny jsou jazykem vaší duše a tomuto jazyku lze porozumět, stáhněte si e-book zdarma a dozvíte se jak.

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky