Sny - náš vnitřní kompas

Nedorozuměním k dorozumění

Pravda vás osvobodí?

„Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“  Jan 8, 32 (Bible, Nový Zákon, český ekumenický překlad)

Jednoduchá věta, několik slov, význam je jasný. Nebo není? Když budete mít chuť, můžete si udělat malý experiment: Náhodně vyberte tři lidi ve svém okolí a zeptejte se jich, co výše uvedená věta znamená. S největší pravděpodobností získáte tři rozdílné odpovědi. Někdy se budou lišit jen v maličkostech, jindy budou třeba i protichůdné. Sto lidí, sto názorů, jak se říká. Teoreticky to chápeme. Koneckonců tisk a sociální sítě nám každý den přinášejí nekonečné množství „pravd“ různých lidí,  ohledně čehokoliv si jen vzpomeneme.

Že stejná názorová rozmanitost panuje i v naší každodenní interakci s okolím, si připouští málokdo. Většina z nás totiž jede většinu času na autopilota. Ten je dobrý sluha, ale zlý pán: Abychom nemuseli neustále o všem přemýšlet (což je energeticky náročné), zjednodušujeme si život tak, že spoustu věcí předpokládáme, bereme jako samozřejmé, jasné a všeobecně platné. Jednáme na základě předpokladu, že ostatní lidé sdílí náš pohled na věc, naši „pravdu“. Náš omyl se většinou ukáže, až když dojde k nedorozumění:

„Přijdu hned.“

„Bylo to dobrý.“

„Slíbili jsme si, že se budeme podporovat.“

„Nerespektuješ mě!“

Nedorozuměním k dorozumění

V okamžiku nedorozumění se láme chleba a lidé se rozdělí na většinu, která trvá na svém názoru, přesvědčení a do krve brání svého autopilota: „Každý NORMÁLNÍ člověk přece ví, že hned znamená HNED – tedy ne do pěti minut, ale OKAMŽITĚ,“ ječíme třeba. „Hned“ sice podle slovníku synonym opravdu znamená „okamžitě“, ale kdo někdy navštívil jižní kraje a zažil „maňánu“, ten ví, že „hned“ může pro někoho znamenat okamžitě, ale také „hned, jak to bude možné“, nebo „do 15 minut…“ a v případě maňány „až se mi bude chtít“ 😊

  • Nebo: „Jak to, že se ti to teď NELÍBÍ?! Minule jsi říkal, že to bylo DOBRÝ!“ („Dobrý“ může znamenat „líbí se mi to“, ale taky „pro jednou ok, ale víckrát to nechci opakovat“ apod.)
  • „Slíbili jsme si, že se budeme podporovat a ty klidně zmizíš na celý víkend pryč a necháš mě tu samotnou se dvěma dětma zrovna, když se necítím dobře?!“ (podpora znamená pro různé lidi naprosto odlišné věci – pro někoho je to fyzická přítomnost, pro jiného svoboda pohybu a možnost nebýt spolu „pořád“ atd.)
  • „Pořád mě jen kritizuješ, místo abys respektoval, že jsem zkrátka jiná než ty!“ (Kritika nemusí  nutně znamenat nedostatek respektu, právě naopak – ale opět záleží na konkrétní situaci.)

Menšina lidí nedorozumění vítá jako příležitost vyladit svého autopilota, aby jejich interakce s okolím byla zas o něco efektivnější. Vědí, že autopilot nemůže z podstaty věci zachytit všechny detaily a možné interpretace dění a že jeho průběžná údržba je a bude nezbytná. Chápou, že v komunikaci ve skutečnosti není nic dané, předem jasné a srozumitelné – a nedorozumění berou jako signál, že pro takovou údržbu právě nastal čas:

  • „Když jsem říkala, abys přišel hned, myslela jsem tím okamžitě, jak jsi to pochopil ty?“ ptáme se pak s upřímným zájmem porozumět jinému konceptu „hned“ (nikoli ironicko-jedovatě-sarkasticky).
  • „Když jsi minule říkal, že to bylo dobrý, myslela jsem, že ti to dneska také udělá radost, vysvětlíš mi prosím, jak to tedy je?“
  • „Když odjedeš na celý víkend pryč, vyvolává to ve mně pocit, že jsem na všechno sama a necítím se podpořená, mohli bychom si vyjasnit, co tedy vlastně znamená, že se ‘podporujeme’?
  • „Když poukazuješ na to, co se ti na mně nelíbí, nemám pocit, že mě respektuješ, mohl bys mě třeba při tom držet za ruku, abych věděla, že to myslíš dobře?“

(Otázky berte s rezervou jako příklady možného tázání, které vždy záleží na konkrétní situaci a zúčastněných osobách.)

Nerozumím, tedy jsem

Nerozumět si je totiž výchozí stav. Každý z nás má jiné zkušenosti, jinou minulost, jiný způsob prožívání, jiné vzdělání, jiné socio-kulturní zázemí (rodina, kmen, národ) – a přestože tedy třeba nakrásně mluvíme oba/všichni česky, neznamená to, že mluvíme stejným jazykem. Dospěl-ý člověk je ten, který k tomuto poznání dospěl, přijal ho a vyvinul mechanismy chování a komunikace, které mu umožňují s touto skutečností pracovat. Ví, že skutečných faktů – tedy skutečností, na kterých se všichni (téměř) bez váhání shodnou (např. stůl má čtyři nohy – díváme-li se na stůl se čtyřmi nohami; váha ukazuje, že hmotnost tohoto auta je 984 kg – stojíme-li u váhy, která ukazuje danou cifru, Anička je menší než Pepa – máme-li možnost změřit Aničku a Pepu) je (poměrně) málo a většina naší komunikace v nejširším slova smyslu sestává z interakce našich interpretací světa – tedy našich názorů na to, co dané osoby, věci a děje znamenají pro nás osobně.

Pravda jako výklad člověka a světa, na níž by se v daný okamžik všichni beze zbytku shodli, spíše (zatím?) neexistuje. Pravda je tedy něco, co – dokud nebudeme všichni osvícení? – má proměnlivý charakter, a je PROTO předmětem domluvy a dohody a je ji potřeba neustále revidovat. Pravda není statická, pravda je proces poznávání, dozvídání se o druhých a světě. Znamená to, že je tedy pravda relativní v nihilistickém smyslu, že je „to všechno jedno“ a „nemá smysl se o pravdě vůbec bavit, protože žádná není“ (když má svou pravdu každý, nemá ji nikdo)?

Ano i ne. Když přestaneme trvat (chce se říct dětsky urputně) na tom, že věci musí být BUĎ tak a NEBO onak a smíříme se s tím, že klidně mohou být TAK I TAK, otevírá se nám možnost balancovat na hraně pravdy jako danosti a pravdy jako procesu. Klíčovým je zde právě pojem dohody: Tak třeba fyzikové se v nějakém momentě dohodnou, že na základě jejich pozorování (a metody tohoto pozorování byly a jsou také předmětem dohody nazývané „vědecká metoda“) se většina (!) z nich shodne, že pravdivou teorií o vzniku vesmíru je Velký třesk A ZÁROVEŇ vesele pokračují v dalším bádání – nemají potřebu zafixovat Velký třesk jako neměnné dogma, vědí, že je pravděpodobné, že s postupujícími znalostmi se naše pojetí „pravdy“ o vesmíru změní. Zároveň Velký třesk poskytuje jakousi oporu nutnou pro další bádání, je jako kompas, bez jehož ukazování směru, by se energie vložená do výzkumu příliš tříštila.

Podobně jsme v naší západní civilizaci přesvědčeni, že demokracie je přes všechny své chyby nejlepší dostupný způsob organizace společnosti – a přesto zároveň probíhají debaty o tom, že to je možná všechno jinak a nikdo moc neví, jak a kde nastavit hranice debatě, aby demokracie nezahynula na svou vlastní otevřenost. Zdá se mi, že cenou za rozmanitost a svobodu je nutnost neustále se domlouvat na tom, co budeme považovat za svou společnou pravdu.

Sny jako Ariadnina nit na cestě z labyrintu

Vraťme se ale k úvodnímu biblickému citátu. Jakou pravdu měl na mysli Ježíš, když říkal, že je to něco poznatelného, co má moc nás osvobodit? Upřímně řečeno, nevím: Mám na to mnoho (často rozporuplných) názorů, v mém vnitřním světě (zatím) nedošlo k dohodě o významu Ježíšova výroku. 😊 Zaujalo mě ovšem, jak k němu v nedávné době přistoupil Jordan B. Peterson, který ho vykládá ve smyslu objevení své momentální vnitřní pravdy. Říká, že to, co v terapii skutečně léčí, je nalezení místa, kde sám sobě něco namlouvám a připuštění skutečného stavu věcí – teprve pak lze nalézt řešení a vysvobodit se z pasti nepravdy.

Už i samotný vstup do terapie (nebo otevřený hovor s přítelkyní/ přítelem/ kýmkoli) je takovým osvobozujícím přiznáním: „Nezvládám to, potřebuji pomoc“, „Mám se mizerně a nevím si s tím rady“, „Je mi šíleně smutno a moje dosavadní strategie myšlení a chování mi s tím smutkem neumí pomoci“. Ve chvíli, kdy vstupujeme do takto otevřeného dialogu s druhou osobou (a sami se sebou), stanou se dvě věci:

  1. Vzdáváme se bezmoci (mám se mizerně, protože svět je hrozný – on JE hrozný, ale pointa je, že padnout bezmocně pod tíhou jeho hrůzy nepomůže ani nám, ani světu).
  2. Odložíme aktuální masku (bezmocné oběti, všemocného hrdiny/hrdinky atd.) a zjistíme, jak jsme na tom doopravdy – tady a teď. A tato momentální pravda se může stát východiskem pro nacházení jiných způsobů chování a myšlení, které třeba naši mizérii nijak zásadně nezlepší, ale naučí nás ji (subjektivně) lépe zvládat.

S mými klienty v koučingu i snovém poradenství neděláme nic jiného, než že se snažíme rozpoznat, jak to mají momentálně „doopravdy“. Někdy to je totiž hodně zapeklitá věc. Většina z nás se narodila nedokonalým rodičům, do nedokonalého prostředí. Důsledkem čehož nejsou zhusta uspokojeny naše základní psycho-fyzio-sociální potřeby bezpečí, blízkosti, souznění. A náš vývoj je tak pokřiven. Vytváříme si falešné osobnostní rysy, kompenzační způsoby chování a myšlení, obranné mechanismy, které nám mají pomoci přežít – a také to dělají.

Tyto (nutné) lži, do kterých oblékneme svou zranitelnost a své rány a traumata ale vytvoří hotový labyrint spletitých chodeb a slepých uliček, ve kterých se v posledku nevyznáme ani my sami a ztratíme se. Nevíme, kdo jsme, nevíme, co nás baví, co nám vadí, necítíme sebe ani druhé, stále znovu prožíváme frustraci, vztek, bolest, smutek toho malého dítěte v nás a (téměř) zcela postrádáme skutečný kontakt se světem a jeho obyvateli (protože lidé a svět reagují na to, co vidí – a to nejsme my, ale naše masky a obrany, přesvědčení a názory).

Rozplétání klubka lží a polopravd, které jsme sami důmyslně vytvořili, je pak dlouholetou detektivní prací. Jak poznat, co si myslím já a co můj vnitřní kritik, tyran, rodič, dítě, žena, muž, šašek, mudrc a další bambilion postav, které v nás žijí (a reprezentují ustálené vzorce chování a jednání)? Kde hledat Ariadninu červenou nit, která nás vyvede z labyrintu? Možností je více, osobně doporučuji sny. Ve snech máme možnost tyto postavy vidět jednat a mluvit, směr děje snu nám ukazuje, k jakým důsledkům/ výsledkům to vede. Díky tomu nejen lépe poznáme, který hlas v nás zrovna mluví, skrze kterou svou část zrovna ve světě (vnitřním i vnějším) jednáme, ale také zda je toto jednání pro nás momentálně vhodné nebo ne.

Bez závěrů na závěr

Dělejme si klidně domněnky o sobě, druhých, mějme názory a přesvědčení – ZÁROVEŇ si však buďme vědomi, že to jsou JEN domněnky a přesvědčení – pracovní a momentální pravdy, které nám umožňují jednat s druhými a sami se sebou, které ale nejsou absolutní ani neměnné. Mějme na paměti, že nechápat, co druzí (a my sami) myslí(me), je VÝCHOZÍ stav a že komunikace (vnitřní i vnější) slouží k tomu, abychom se s druhými a sami se sebou domlouvali, co je v danou chvíli naší pravdou, na základě které budeme následně jednat.

Neodsuzujme sebe ani druhé, aniž bychom si dali práci se zjištěním jejich pohledu na věc, nedělejme žádné závěry (závěr je vlastně svým způsobem dogma – něco zavřeného, co již nepodléhá další revizi). Buďme laskaví a soucitní k sobě i druhým – jsme křehké bytosti, které se snaží poznat sami sebe a svět. A k tomu nám dopomáhej SEN. 😊

Zaujala Vás možnost poznávat sebe sama prostřednictvím svých snů? Chcete rozumět tomu, co se Vám Vaše sny snaží říct? Podpořte vydání tištěné verze učebnice snového jazyka Cestou domů – sny jako průvodce na cestě k sebepoznání a celistvosti na crowfundingovém webu HitHit.cz a získejte zajímavé odměny – např. knihu s věnováním, Cyklický snový zápisník nebo osobní konzultaci. Více informací najdete ZDE.

 

 

Olga Plíčková
Už 20 let mě fascinují sny - díky svým zkušenostem pomáhám lidem, aby svým snům porozuměli a našli tak spolehlivé vnitřní vedení. Vaše dotazy a připomínky mi můžete psát na tento email: olga@olgaplickova.cz Můj příběh si přečtěte zde >>
  • Zjistěte, co znamenají vaše sny, a jak si je můžete (lépe) pamatovat.

    Sny jsou branou do vnitřního světa, pootevřte tuto bránu a zjistěte, co znamenají. Sny jsou jazykem vaší duše a tomuto jazyku lze porozumět, stáhněte si e-book zdarma a dozvíte se jak.

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky