Sny - náš vnitřní kompas

Když už nemůžeš…wu-wei!

Když už nemůžeš…wu-wei!

Ráda pracuju a žiju vlastním tempem a nesnáším, když je na mě vyvíjen tlak. Poslední dobou jsem si více než jindy všímala faktu, že tlak je všude, kam se podívám. Jakoby opravdu to jediné, co má hodnotu bylo rychlost a výkon. Co když jsou ale věty typu „Když už nemůžeš, přidej!“ výsledkem nedůvěry v nás samé?

Lenoch nebo pracant

V roce 1960 byla poprvé publikována McGregorova teorie lidského chování a motivace v organizaci. Podle ní se pracovníci a jejich nadřízení dělí na dvě skupiny: Skupinu X, která věří, že zaměstnanec pracuje nerad a ponechán sám sobě se úkolům vyhýbá, je třeba ho k práci nutit metodou cukru a biče, má sklon se vyhýbat zodpovědnosti, a tak je častá a důkladná kontrola nezbytná.

Naproti tomu skupina Y je přesvědčená, že pro člověka je práce stejně přirozenou aktivitou stejně jako zábava či odpočinek, odpovědnost ho motivuje a úkoly plní z vnitřního přesvědčení.

Jinými slovy teorie X má za to, že bez donucování, kontroly a hrozeb nemůže být výkonu dosaženo, kdežto teorie Y se domnívá, že výkon je přirozenou součástí lidského bytí, lidé pracují rádi a cítí uspokojení z možnosti dosahovat cílů.

Teorie X tlačí na výsledek. Teorie Y věří procesu. Teorie X popohání, vyhrožuje a zastrašuje. Teorie Y důvěřuje.

Jako špunt z lahve

Někteří lidé mají v povaze velkou dávku soutěživosti, je zkrátka „jít na krev“ baví. Rádi posouvají své hranice a práce pod tlakem je motivuje. Jsou jako špunt v lahvi šampaňského – tlak nastřádaný v lahvi je po uvolnění zátky vystřelí kosmickou rychlostí vpřed.

Vezmeme-li v úvahu, že každá lidská vlastnost je v populaci rozprostřená zhruba rovnoměrně, znamená to, že většina lidí je ale soutěživá průměrně nebo podprůměrně; velká soutěživost je záležitost menšiny.
Tito průměrně a podprůměrně soutěživí jedinci pak pod tlakem z podstaty věci nemohou fungovat tak dobře jako ti velmi soutěživí. Naopak tlak je pro ně překážkou, bere jim energii a zhoršuje kvalitu práce (a života).

Přesto je tlak na sebe sama tak běžný, že si říkám, jestli se náhodou všichni neřídíme teorií X?
Pokud mě tlak nemotivuje a přesto na sebe tlačím, není to projevem malé víry v sebe sama? Není to důsledek přesvědčení, že sama od sebe bych se „dost“ nesnažila a bez tlaku by můj výkon byl podprůměrný nebo žádný?

Pracoval by jinak člověk, přestože je vysílený a nemocný? Popoháněl by se k ještě většímu výkonu místo odpočinku, kdyby věřil, že sám od sebe v každý moment vyvíjí maximální MOŽNOU snahu? Myslím, že ne. Myslím, že kdybychom byli přesvědčení, že je naší přirozeností v každý moment vyvinout maximum možné snahy – a že toto maximum se pochopitelně v čase mění (v závislosti na cyklech těla, měsíce, roku) – pak bychom neměli potřebu být sami sobě pohůnkem s bičem.

Mám-li ale za to, že mou lidskou přirozeností je lenost a snaha vykřivit se z každé zodpovědnosti, pak je zcela na místě držet se zkrátka, nepřipouštět žádné výmluvy typu „jsem unavená, už nemůžu, nemám chuť to teď dělat“ a pěkně bičem práskat a hnát se co nejvyšším tempem vpřed.

Když ho miluješ, není co řešit

S úctou ke všem velmi soutěživým, kterým se oči rozzáří při každé výzvě, mně přijdou věty typu „když nemůžeš, přidej!“ neuvěřitelně kruté. A pokud se stanou celospolečenským trendem, jako to vidíme posledních několik desetiletí, kdy se naše posedlost výkonem stále stupňuje, tak mi dokonce přijdou nebezpečné.

Milujete-li tlak, užijte si ho, my ostatní se pojďme učit respektovat své vnitřní nastavení, své energetické cykly, rytmus našeho těla i koloběh roku. Můžeme pracovat a nestrhat se. Tlak není potřeba.

Úplně slyším námitky: snažit se o něco ale znamená vycházet ze své komfortní zóny a to je prostě nepříjemné, k tomu se člověk – pokud chce něco dokázat – musí donutit! A já nesouhlasím. Jednak je otázka, proč by měl člověk chtít něco dokázat? Co to znamená? Komu chce co dokázat? A za druhé si myslím, že tlak na dosažení cíle je novodobou drogou a celá naše společnost bandou narkomanů. 😊

Droga jménem cíl

V oblasti hubnutí je to už známá věc – kdo se upíná pouze na cíl „shodit 10 kilo“ – bývá opakovaně zklamán. To je tak – napřete všechny síly do splnění cíle, vyházíte ze spižírny všechnu čokoládu, k obědu jíte brokolici a k večeři salát, chodíte do posilovny, běháte, kila letí dolů. Za půl roku máte o dvě velikosti méně, ten pocit vítězství! Opojné! Komplimenty se jen hrnou, nakoupíte nový šatník a….

…nic. Po pár týdnech radost z výsledku opadne. Řeka komplimentů vyschne. Váš život je stále stejný jako byl předtím: stejný manžel/ka, práce, děti, hypotéka, šéf…a tak si říkáte: Být štíhlejší je jistě pěkné. Ale jedna čokoláda nic nezkazí, ne? A přece nebudu s kamarády v hospodě sedět na sucho, dám si jedno pivo, to se nic nestane. Pít na lačno se nemá, nakládaný hermelín je skoro dietní (rozhodně víc než žebírka). A tak dále a tak dále a za pár týdnů jsou shozená kila zpět.

Proč? Protože úkol zněl jasně: zhubnout! Ovšem nikdo se nezamyslel nad tím, co bude, až to bude. Zhubnu, a pak? Pak co? A tak se po dosažení cíle dostaví jakási kocovina. Prozření z mlžného oparu nejasných nadějí a očekávání, kdy nám dojde, že jsme sami sebe odsoudili k doživotnímu pojídání brokolice, což jsme pro sebe ale nikdy nechtěli. Udržování nové hmotnosti se tak stává jen další povinností, dalším stresem navíc. Není divu, že si váhu udrží málokdo. A že mnoho z nás se buďto vrhne na jiný cíl („OK, hubnutí nevyšlo, ale když vylezu na Mont Blanc, to bude ono!“) nebo se promění ve věčného dietáře.

Potíž je v tom, že si

a) neuvědomujeme skryté motivy našeho chování (cíl zhubnout se často ve skutečnosti netýká naší váhy, ale našeho pocitu „nejsem dost dobrý/á“ a snahy dokázat opak),

b) zaměřujeme se na cíl místo na cestu.

Skryté motivy nás pudí stále něčeho dosahovat a cíle se pak stávají jakousi drogou s veškerými průvodními jevy závislosti: chvilková úleva následovaná „kocovinou“ ze zjištění, že to „zas není ono“.

Opakované „selhání“ (dosažení cíle nás neuspokojilo tak, jak jsme čekali; nebo jsme cíle nedosáhli) v nás navíc posiluje pocit neschopnosti – a tedy teorii X: jsem líný, neschopný, je potřeba nátlaku, zastrašování a kontroly, abych vůbec něčeho dosáhl.

Jak diametrálně odlišných výsledků bychom dosáhli, kdybychom nechtěli „zhubnout“, ale „zjistit, proč se přejídám a nahradit nezdravý životní styl zdravým tak, aby mě to dlouhodobě bavilo“!

Má-li mě něco dlouhodobě bavit, musí to být v souladu s tím, jaký jsem. Pak nacházím takové potraviny, které jsou zdravé a zároveň mi chutnají. Takové stravovací návyky, které podpoří mé tělo a zároveň mi budou vyhovovat. Pohyb, který mě těší. Zkrátka najednou je hubnutí pouhým průvodním jevem/ důsledkem cesty, která mi přináší radost sama o sobě. Není tedy třeba se někam hnát nebo na sebe vyvíjet tlak.

Když už nemůžeš, wu-wei

Wu-wei je taoistický koncept umění ne-jednání, úsilí bez námahy, které nastává, když je člověk zcela v souladu s Tao (přirozený řád vesmíru, který je za vším, co existuje). Jsem-li tedy ve spojení se svým srdcem a tím i bohem/ vesmírem/ jednotou/ tao – a žiju-li zcela svou nejhlubší pravdu, pak je vše mé konání jako plynutí řeky – proud překonává kameny, kmeny, terénní nerovnosti, ale plyne přirozeně, nenuceně, jakoby „sám od sebe“.

Řeka se nesnaží doplynout do moře co nejrychleji a nasbírat po cestě co nejvíce vody. Tak i my můžeme paradoxně vypustit cíl úplně ze zřetele a pozornost přesměrovat na cestu. Uspokojení není odloženo na „až pak“, ale zažívám ho rovnou při každém kroku. 

Plynu-li se svým proudem, konám v souladu s tao a moje jednání/ myšlení/ úsilí/ práce plyne zlehka jako voda z kopce. To neznamená absenci dramat, překážek nebo „holuby do pusy samy letící“. Řeky by mohly vyprávět kolik skal musely obtéct, kolikrát padaly vodopády do neznámých hlubin, kolik tun bahna musely unést, kolikrát se řítily zběsilou rychlostí z horských srázů a kolikrát se jejich proud téměř zastavil při průchodu zákeřnými močály.

Znamená to nacházet sám sebe, kontakt se svým srdcem, které přesně ví, co OPRAVDU chceme, co je s námi v souladu a přinese nám pravé uspokojení.

Naše srdce/ duše mluví tichým hlasem, který je snadné přeslechnout, ženeme-li se tryskem kamsi do dáli. Jeho tichý hlas lze nejlépe slyšet v klidu. Nemoc, únava, nechuť pracovat bývá velmi často (nebo možná vždy) výzvou k zastavení, ztišení; signálem, že jsme ztratili spojení se středem a chybí nám wu-wei     – soulad se sebou a tao.

A proto: Když už nemůžeš…zastav, zpomal, ztiš se a dříve nebo později se proud tvého života vymaní ze slepého ramene a zase poteče tam, kam vždycky – dolů a do moře.

Víte, že sny jsou skvělý průvodce na cestě k sobě? Že díky nim můžete lépe pochopit své motivy, své prožívání, své chování? Chcete jim porozumět? Stáhněte si e-book Sny – náš vnitřní kompas ZDE a dozvíte se více!

Olga Plíčková
Už 20 let mě fascinují sny - díky svým zkušenostem pomáhám lidem porozumět svým snům a odhalit tak skryté souvislosti, vidět neviděné a přijmout odštěpené části jejich já a tím najít spolehlivé vnitřní vedení. Jsem autorkou učebnice snového jazyka Cestou domů - sny jako průvodce na cestě k sebepoznání a celistvosti a Cyklického zápisníku: Učebnici snového jazyka najdete zde >> Zápisník najdete zde >> Můj příběh si přečtěte zde >>
  • Zjistěte, co znamenají vaše sny, a jak si je můžete (lépe) pamatovat.

    Sny jsou branou do vnitřního světa, pootevřte tuto bránu a zjistěte, co znamenají. Sny jsou jazykem vaší duše a tomuto jazyku lze porozumět, stáhněte si e-book zdarma a dozvíte se jak.

  • Rubriky
  • Nejnovější příspěvky